Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2901/2015

30 Cdo 2901/2015

U S N E S E N Í

P. R.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2014, č. j. -50, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. -69, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2014, č. j. -50,

se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. -69,

se odmítá.

III. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným usnesením přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl žádost žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). Soud prvního stupně z obsahu žalobcových podání i z počtu žalobcem vedených řízení dospěl k závěru, že žalobce se dobře orientuje ve své věci a je schopen řádně chránit své zájmy. Pro ustanovení zástupce dle tudíž nebyla naplněna podmínka, aby toto ustanovení bylo nezbytně třeba k ochraně zájmů žalobce. Odvolací soud se v záhlaví uvedeným usnesení plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti druhému výroku usnesení soudu prvního stupně podal žalobce (dále jen „dovolatel“) blanketní dovolání, jež bylo doplněno soudem ustanoveným zástupcem. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje odkazem na ustanovení , přičemž výslovně dovolatel uvádí, že „se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se i odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce dále sděluje, že dalšími důvody je to, neboť otázka ustanovení zástupce k ochraně jeho práv (tj. ), která ještě dovolacím soudem dosud nebyla řešena, tedy ani vyřešena. Žalobce ještě dále sděluje, že dalšími doprovodnými otázkami je respektování listin vydaných soudy a jinými orgány (tj. , ad hoc notorieta o , a judikatura NS a ÚS o této otázce), neboť takový stav soud I. a II. stupně nerespektoval; a dále dbát přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí (tj. věta druhá ), i toto dosud nebylo dovolacím soudem řešeno a tedy ani vyřešeno.“ V závěru doplnění dovolání dovolatel vymezuje otázky ve smyslu následovně „zda tak vadné rozhodnutí s nesprávným právním posouzením obou soudů je přípustné, natož zákonné, když oba soudy doslova ignorovaly právní logiku, i hmotné právo i tedy právní posouzení věci (nevyjímaje domněnku o dostatečné znalosti žalobce o právních vědách), tedy v kontextu toho dovolatel dále vyslovuje otázku, zda oba soudy učinily vše pro řešení podstaty přezkoumatelné právní úvahy. Navíc dovolatel vyslovuje otázku přípustnosti o nerovnosti stran ve smyslu právní pomoci (na jedné straně stát plně zastoupený vzdělaným právníkem-úředníkem a na druhé straně dovolatel-žalobce bez řádného právního vzdělání). V neposlední řadě tedy dovolatel vyslovuje otázku, zdali jako právní laik má právo na advokáta (ať již kdykoliv za řízení či rovnou od samého počátku právní věci), nechť i toto zodpoví NS ČR ale přitom s respektováním faktu, že právní výklad i názor musí být v souladu s LZPS ČR.“ Dále dovolatel v obsáhlém dovolání odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a na řadu rozhodnutí soudů nižších stupňů v jiných jím vedených věcech, v nichž mu byl zástupce ustanoven. Rovněž namítá vady řízení. Dovolatel navrhuje, aby soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.

Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2014, č. j. – 77 podle a věty první zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. ).

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení nebo jeho části (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Dovolání tuto náležitost postrádá.

Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrno, při řešení jaké právní otázky hmotného nebo procesního práva se měl dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatel sice odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, která obsáhle cituje, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Rovněž v závěru dovolání dovolatel vymezuje otázky v gramatickém slova smyslu, nicméně z jejich obsahu vyplývá, že tyto otázky jsou pouhým pokračováním dovolatelovy argumentace, jíž vyjadřuje svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Z takto koncipovaných otázek nelze dovodit žádnou kvalifikovanou otázku ve smyslu

Pokud dovolatel poukazuje na možné vady řízení, tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení , nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. a další).

V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Vzhledem k tomu, že dovolatel sám v dovolání uvádí enormní množství soudních řízení, která vede, dovolací soud nad rámec tohoto rozhodnutí uvádí, že Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tj. na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. ). O tomto přístupu dovolatele svědčí také to, že ve svých podáních opakovaně označuje ustanovení zástupce jeho osobě za notorietu.

Dále dovolací soud nad rámec tohoto rozhodnutí zástupci dovolatele vytýká, že jím podané doplnění dovolání sice po formální stránce obsahuje náležitosti podání zpracovaných advokátem (podání je označeno jeho jménem a obsahuje jeho podpis), nicméně po obsahové stránce je toto doplnění dovolání téměř totožné s dovoláními téhož dovolatele ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. , v níž dovolatel nebyl zastoupen, a pod sp. zn. , v níž byl dovolatel zastoupen jiným advokátem, neboť tato dovolání obsahují totožné formulace, odkazují na totožnou judikaturu a mají tytéž vady, pro něž byla dovolání odmítnuta. Je tudíž zjevné, že soudem ustanovený zástupce pouze převzal text poskytnutý mu jeho klientem, aniž by tento upravil tak, aby byla řádně vymezena přípustnost dovolání dle Takovýto postup ustanoveného zástupce je zcela proti smyslu podmínky povinného zastoupení před dovolacím soudem dle a rovněž popírá účel sledovaný novelizací (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu