Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2776/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Budeciuse, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Linhartovou, advokátkou, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. -513, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " "), resp. v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 28. listopadu 2013, č. j. -513, bylo v exekuční věci stěžovatele jakožto povinného potvrzeno v pořadí druhé (po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. ) usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4 JUDr. Dagmar Kuželové ze dne 24. října 2013, č. j. 046 EX 336/03-504 rh, jímž bylo rozhodnuto o rozvržení rozdělované podstaty ve výši 533 333 Kč a uspokojení pohledávek.

3. Následné řízení o dovolání stěžovatele směřující proti tomuto v pořadí druhému usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 sp. zn. zastaveno podle a , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen " "), neboť dovolatel i přes výzvu soudního exekutora ze dne 25. dubna 2017, č. j. 206 Ex 336/03-596, nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení ( ).

4. Po vydání usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. -513, probíhalo dílčí řízení o návrhu stěžovatele na ustanovení právního zástupce pro zastupování v řízení o dovolání právě proti tomuto ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Návrhu stěžovatele nebylo vyhověno a tato část řízení skončila vydáním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, č. j. -834, jímž bylo řízení o dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2016, č. j. -813, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město o neustanovení zástupce pro dovolací řízení, zastaveno, neboť stěžovatel i přes výzvu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. března 2017, č. j. -828, nedostatek povinného zastoupení neodstranil. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, č. j. -834, pak podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 26. září 2017

sp. zn.

odmítnuta zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zčásti pro nepřípustnost podle .

II.

5. Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že řízení o jeho dovolání bylo zastaveno, aniž by Nejvyšší soud zkoumal důvody, které stěžovatele vedly k nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení. Poukazuje na to, že zákonem stanoveným postupem požádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť to bylo nezbytně nutné k ochraně stěžovatelových zájmů, a to s ohledem na charakter řízení. Ustanovení zástupce bylo namístě zvláště za situace, kdy první stěžovatelem podané dovolání týkající se v pořadí prvních rozhodnutí o rozvržení rozdělované podstaty bylo opodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. ). Stěžovatel namítá, že měl být umožněn dovolací přezkum i v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nešlo o stejné rozhodnutí (ani co do výroku, ani co do odůvodnění). Zastavení dovolacího řízení považuje za projev přepjatého formalismu, který vedl k odnětí práva na spravedlivý proces.

6. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu namítá, že se nevyrovnal s jeho námitkami a odvolacími důvody, když pouze odkázal na stanovisko soudní exekutorky, podle něhož jeho námitky již byly vypořádány v průběhu exekuce.

III.

7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími, posoudil, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

8. Za přípustnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost pouze v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k němu ji stěžovatel podal včas jako osoba oprávněná a splnil i zbylé zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k jejímu projednání.

9. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud nezkoumal důvody, které vedly stěžovatele k nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení. Pro nyní projednávanou věc je určující, že důvody, pro něž nebylo vyhověno stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání proti ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni, se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již zabývaly (viz usnesení Nejvyššího soudu 27. června 2017, č. j. -834), přičemž jejich rozhodnutí bylo podrobeno i ústavněprávnímu přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

). Pakliže v řízení o tomto návrhu stěžovatele bylo vysvětleno, proč nebylo možno vyhovět jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů a tyto závěry obecných soudů byly shledány i Ústavní soudem jako ústavně konformní, není důvod, aby byla stávající věc posouzena jinak. Pokud stěžovatel nesplnil (i přes výzvu soudní exekutorky) požadavek na zajištění odpovídajícího právního zastoupení v situaci, kdy jeho žádosti o ustanovení advokáta nebylo vyhověno, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolací řízení týkající se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. -513, zastavit.

10. Ústavní soud se zabýval přípustností ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Proti tomuto usnesení bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ( a násl. ). Ústavní soud podotýká, že musí trvat na jeho "vyčerpání" ve smyslu . Právě z vyplývá subsidiarita ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich příslušným orgánem i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017

sp. zn.

, ze dne 21. února 2017

sp. zn.

, ze dne 26. dubna 2016

sp. zn.

, ze dne 12. ledna 2016

sp. zn.

a ze dne 28. března 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541)].

11. Předmětné dovolání sice stěžovatel podal, Nejvyšší soud však řízení o dovolání zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení ( ). Stěžovatel v důsledku vad dovolání efektivně nevyčerpal, a proto není ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni přípustná.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu