Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3347/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Antona Magáta, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov-Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. -90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 č. j. -48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2013 č. j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. d (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení částky 8 421 EUR, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro vady, které nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v řízení pokračovat.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným postupem Okresního soudu v Ostravě v jeho exekuční věci vedené pod sp. zn. . Nalézací a odvolací soud jeho návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen "").

Stěžovatel namítá, že výkon rozhodnutí byl vůči němu nařízen nezákonně, vedení výkonu rozhodnutí bylo neoprávněné a současně byly splněny veškeré podmínky, které podle zakládají odpovědnost státu za způsobenou škodu. Pokud nalézací soudy dospěly k jinému závěru, nelze jejich rozhodnutí považovat za správné, zákonné a ústavně konformní. Nápravu v tomto ohledu pak nezjednal ani dovolací soud, ačkoliv podle stěžovatele z obsahu dovolání byly jeho námitky zřejmé.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání, neboť trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (, a ).

Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že podle stěžovatele je přípustnost dovolání dána podle ustanovení , když závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, se kterou se odvolací soud vypořádal nesprávně a ve zřejmém rozporu se smyslem (platné) právní úpravy. Takovou okolnost zakládající přípustnost dovolání však platný právní řád nezná. Ani z dalšího textu dovolání přitom neplyne, kterou ze zákonných okolností zakládajících přípustnost podle ustanovení má dovolatel za splněnou.

Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatele, z jehož obsahu ověřil, že stěžovatel v dovolání uvedl, že s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí s tím, že přípustnost dovolání je dána ustanovením a má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, se kterou se odvolací soud vypořádal nesprávně a ve zřejmém rozporu se smyslem (platné) právní úpravy. V dovolání dále jen polemizoval s postupem a závěry obou soudů.

Za daného stavu nelze hodnotit závěr Nejvyššího soudu, podle něhož z textu dovolání neplyne, kterou ze zákonných okolností jmenovaných v ustanovení , zakládajících přípustnost dovolání, má dovolatel za splněnou a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, za ústavně rozporný.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání tak Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu a násl. , na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu trvat. Princip subsidiarity ústavní stížnosti však není naplněn podáním i nepřípustného dovolání, jak se domnívá stěžovatel, ale je nutné, aby dovolání bylo řádně podáno a podloženo argumentací, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle věta první

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva nepřípustná ve smyslu (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a další).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení a odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu