Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 247/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Ryšavého, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, sídlem Celetná 554/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. -267, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2024 č. j. -202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. května 2023 č. j. -176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Český inkasní kapitál, a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v a d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v řízení o zaplacení 94 520,06 Kč s příslušenstvím v záhlaví uvedeným rozsudkem částečně zastavil řízení co do částky 2 400 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 400 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 24 931,51 Kč a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 864,96 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 92 120,06 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 212 258,58 Kč, obchodní úrok z částky 92 120,06 Kč ve výši 14,90 % ročně za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 111 371,47 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do 31. 12. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 92 120,06 Kč za dobu od 1. 1. 2023 do 15. 5. 2023 a za dobu od 16. 5. 2023 až do zaplacení zákonný úrok z prodlení (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - V.). Obvodní soud řízení částečně zastavil v rozsahu podání vedlejší účastnice ze dne 13. 4. 2023, které posoudil jako částečné zpětvzetí návrhu. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobě vyhověl.

3. Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích II., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v Stěžovatel sice předložil tři otázky, na nichž má rozhodnutí odvolacího soudu záviset, avšak u každé z nich splnění předpokladů přípustnosti dovolání nespecifikuje. Uvádí-li v dovolání, že "tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena", není patrné, kterou z předestřených otázek má stěžovatel na mysli. Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle Jelikož stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl ( ).

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Namítá, že soudy neprovedly vedlejší účastnicí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem a veškeré důkazy hodnotily ve prospěch vedlejší účastnice. Namítá, že "si nepamatuje", že by v roce 2004 uzavřel smlouvu o úvěru s obchodní společností Komerční banka, a.s. (dále jen "banka"), a že by mu banka na základě této smlouvy poskytla úvěr. Namítá, že podpisy u jeho jména na smlouvě a příkazním lístku k výplatě ze dne 28. 4. 2004 nejsou pravé. Upozorňuje na to, že podle Smlouvy o úvěru to byla banka, která si sama strhávala finanční prostředky na splátky a není pravdou, že by stěžovatel aktivně sám na úvěr něco platil. Vedlejší účastnice neprokázala doručení oznámení o postoupení pohledávky. Pokud soudy učinily závěr, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice poskytla stěžovateli úvěr a dále dospěly k závěru, že pohledávky byly na vedlejší účastnici řádně postoupeny, je požadavek vedlejší účastnice na úhradu úroků a příslušenství pohledávky v rozporu s dobrými mravy, příslušenství pohledávky by mělo být přisouzeno ke dni podání žaloby.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. dovodil, že byl-li rozhodce určen odkazem na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Z uvedeného důvodu měla být exekuce v předmětné věci zastavena, neboť byla vedena na základě neexistujícího právního titulu. Exekuce tak probíhala 14 let na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu, který neměl žádné právní účinky. Stěžovatel uvádí, že o vzniku pohledávky se dozvěděl v roce 2021 a v tomto roce se snažil věc řešit. K zastavení exekuce došlo na návrh stěžovatele usnesením exekutora ze dne 8. 12. 2021, které nabylo právní moci 28. 12. 2021. Stěžovatel namítá, že exekuce měla být zastavena soudem nebo z podnětu vedlejší účastnice, a to bez zbytečných průtahů, v době, kdy bylo vydáno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, a nikoli až po osmi letech po jeho uveřejnění. Pokud se tak nestalo, neměl by to být pouze stěžovatel, kdo nese zátěž spočívající v navyšování příslušenství pohledávky sám. Stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou výši příslušenství pohledávky a dále namítá promlčení pohledávky a jejího příslušenství.

7. Stěžovatel namítá, že péči o pohledávku měl vyvíjet především její vlastník, který je právnickou osobou, odborníkem zabývajícím se vymáháním pohledávek. Ten svou nečinností, marným během času získal mnohonásobně větší výdělek, který nebyl ani soudy regulován, moderován. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se otázky dobrých mravů a namítá, že předpokládal, že soudy se v řízení budou požadavkem souladu s dobrými mravy zabývat jako společensky uznávaným komplexem mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má nebo může být obsah jejich jednání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 24).

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

12. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017

sp. zn.

(N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že y zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.

13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019

sp. zn.

).

14. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění y, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon ( y). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. a 3 ).

15. Mezi povinné náležitosti dovolání podle , patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání ( ) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ( ).

16. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ( ), jde o výběr jedné ze situací uvedených v , tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , dále nález ze dne 1. 11. 2016

sp. zn.

(N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020

sp. zn.

(N 23/98 SbNU 299)].

17. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, ten odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020

sp. zn.

, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu , pak Nejvyšší soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019

sp. zn.

).

18. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je vadné, neboť stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v , když nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by ve smyslu zakládala přípustnost dovolání.

19. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - k důvodům jeho rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou ústavně právní argumentaci neuvádí a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo jakékoliv nedostatky.

20. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání ( a 3 ). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ).

21. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v předmětné věci dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu považoval dovolání stěžovatele za vadné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.

23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

V.

Závěr

24. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatel dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle , na jehož vyčerpání je třeba trvat ( ), neuplatnil řádně a způsobil tak, že jeho dovolání muselo být pro vady odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl například podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu podle nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014

sp. zn.

, ze dne 16. 12. 2014

sp. zn.

, ze dne 12. 1. 2016

sp. zn.

, ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

atd.).

25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části, tj. v části, ve které ústavní stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud ústavní stížnost podle odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu