Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3643/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Martina Köhlera, zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -152 ze dne 17. srpna 2016, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. -129 ze dne 4. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. -91 ze dne 5. června 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Česká republika - Krajský soud v Ústí nad Labem se v řízení před obecnými soudy na stěžovateli domáhal zaplacení částky 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Liberci žalobě vyhověl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci toto rozhodnutí potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle , který jen citoval. Z dovolání tudíž neplynulo, jaké otázky a ve vztahu ke kterému z předpokladů přípustnosti by měl dovolací soud řešit. Namítané zmatečnostní a jiné vady řízení pak přípustnost samostatně založit nemohou, tím spíše, že dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované zákonem.

3. Proti rozhodnutím Nejvyššího a vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na rovnost v řízení. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že ve věci České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodovali soudci liberecké pobočky tohoto soudu, což jak samo o sobě, tak i ve spojení s nestandardním vedením řízení (např. označování stran řízení), nasvědčuje nedostatku nestrannosti rozhodujících soudců. Obecné soudy se též nevypořádaly s řadou námitek stěžovatele, ve věci byl dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podstata sporu spočívala v omylu pracovnice advokátní kanceláře, do něhož však byla přivedena žalobkyní - pracovnicí soudu. Samotný právní vztah pak byl nesprávně právně posouzen. Nejvyšší soud dovolání formalisticky odmítl přesto, že stěžovatel poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která takový postup zapovídají.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná o zčásti návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

6. V nálezu

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. ), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 12. 2016).

8. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání vymezil toliko citací části . Dále stěžovatel uvedl, že podle judikatury Ústavního soudu musí být právo na spravedlivý proces chráněno všemi opravnými prostředky [nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2013 (N 32/68 SbNU 343)], skutkové otázky mohou být v dovolacím řízení posouzeny alespoň jako právní otázka zásahu do ústavně zaručených práv [usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)] a že úpravu dovolacího řízení nelze vykládat způsobem vylučujícím přezkum vad řízení [nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)]. Dále se stěžovatel věnoval argumentaci zpochybňující správnost konkrétních právních a skutkových závěrů nalézacího a odvolacího soudu, kterým vytkl i konkrétní procesní pochybení. Judikaturu Nejvyššího soudu necitoval vůbec, judikaturu Ústavního soudu pouze ve výše uvedených mezích. Nijak se vůči předchozí rozhodovací činnosti vrcholných soudů nevymezil a tím spíše její závěry nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v .

9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje . Stěžovatel odkazy na judikaturu Ústavního soudu obecně vymezil množinu otázek uplatnitelných v dovolacím řízení, z této množiny však žádnou konkrétní otázku nevztáhl k požadavkům . Jakkoliv na obecných závěrech citované judikatury Ústavní soud setrvává (srov. však odst. 7 usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2017), není tím "nijak zpochybněno, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatel ... skutečně vymezil otázku hmotného nebo procesního práva." (odst. 27 nálezu

sp. zn.

). Takovou otázku musí stěžovatel vymezit konkrétně.

10. Stěžovatel tak své právo před dovolacím soudem neuplatnil stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle d.

11. V citovaném nálezu

sp. zn.

Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle . K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v a 3 , nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v .

12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle a ve spoj s jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu