Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4261/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. Radky Tiché, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Paroubkova 223, 344 01 Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -280 ze dne 30. 11. 2016 a výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -263 ze dne 4. 11. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. -222 zamítl žalobu, jíž se žalobce po stěžovatelce domáhal odstranění stavby oplocení postavené na blíže označeném pozemku v katastrálním území Nová Ves u Kdyně a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé jako věcně správné potvrzeno. Současně krajský soud rozhodl též o nákladech řízení. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením s odkazem na ustanovení (dále též " ") jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a odmítavému usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že jí pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nepřiznalo plnou výši skutečných a prokázaných nákladů na jízdné automobilem jejího zmocněnce na jednání soudu, ale pouze náklady na jízdné při použití prostředků veřejné dopravy. Stěžovatelka má za to, že pokud soud prvního stupně přiznal jízdné automobilem dle zákona o cestovních náhradách, tak zřejmě i souhlasil s použitím automobilu, přičemž forma takového souhlasu není výslovně zákonem ani vyhláškou upravena. Podle jejího názoru je nesprávné a ústavně nekonformní, aby soud činil nedůvodné rozdíly mezi účastníky a nepřiznal jim v případě úspěchu skutečně vynaložené náklady.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem opožděně podaná, dílem zjevně neopodstatněná. Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka podala proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku krajského soudu dovolání, které ovšem bylo ze zákona vyloučeno, neboť dovoláním dotčenými výroky rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč (3 752 Kč a 400 Kč), takže zjevně nedošlo k "prolomení" hranice stanovené pro podání dovolání [ ]. Protože dovolání proti nákladovým výrokům bylo ze zákona vyloučeno, nelze jeho podání, resp. "vyčerpání" pokládat za poslední procesní prostředek k ochraně základních práv ve smyslu . To současně znamená, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni, jde o návrh opožděný, neboť proti nim již dalšího způsobilého procesního prostředku nebylo, tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti již počala běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce doručeno ( ) a, jak je zcela zřejmé, v mezidobí již dávno uplynula.

Lhůta k podání ústavní stížnosti je tedy zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, které ovšem pouze konstatuje nepřípustnost dovolání stanovenou samotným zákonem a do označených základních práv stěžovatelky nezasahuje. Proto musel Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu odmítnout dle jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývajícím rozsahu dle jako návrh opožděně podaný. Z týchž důvodů pak musel být odmítnut i procesní návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu