Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3254/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Vošlajerové, zastoupené JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2017, č.j. -297, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, č.j. -317, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v a d.

2. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2013, č.j. -180, byla zamítnuta žaloba proti stěžovatelce a druhému žalovanému o zaplacení částky 164.351 Kč. K odvolání žalobce byl rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2014, č.j. -235, tak, že stěžovatelce a druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 164.198,75 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelka a druhý žalovaný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č.j. -283, tak, že dovolání ve vztahu k stěžovatelce odmítl a ve vztahu k žalovanému rozsudek o odvolání zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce vzal poté odvolání proti rozsudku okresního soudu zpět co do výroku ve věci samé, setrval jen na odvolání proti nákladovému výroku.

3. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2017, č.j. -297, zastavil odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání a dále rozhodl o nákladech řízení. Výrokem IV. uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 79.361,50 Kč, výrokem VI. uložil stěžovatelce zaplatit náklady řízení České republice ve výši 734,- Kč a výrokem VIII. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 85.660,- Kč. Dovolání, kterým stěžovatelka toto usnesení krajského soudu ve výrocích, jimiž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV., VI. a VIII. usnesení) napadla, Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2018, č.j. -317, odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné. Odkázal přitom na , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (i s ohledem na bod 2. čl. II části první, přechodná ustanovení, ), vylučující přípustnost dovolání podle proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení.

4. Stěžovatelka namítá, že krajskému soudu po prvním (zrušujícím) rozhodnutí Nejvyššího soudu avizovala, že hodlá podat ústavní stížnost. Za této situace podle stěžovatelky neměl krajský soud rozhodovat o nákladech řízení a měl vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o tom, zda je posouzení věcného výroku vůči stěžovatelce správné. Opačný postup je dle stěžovatelky v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatelka má za to, že byla fakticky donucena podat (v zásadě nadbytečně) dovolání a ústavní stížnost. Domnívá se, že pokud by dovolání nepodala, pak by i v případě, že by se její první ústavní stížnost ukázala důvodnou a uspěla by co do merita věci, zůstalo v platnosti rozhodnutí krajského soudu o její povinnosti hradit náklady řízení.

5. Obsah ústavní stížnosti se v dalších částech shoduje s dovoláním proti usnesení krajského soudu a s předchozí ústavní stížností ze dne 8. 12. 2017, která směřovala proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 11. 2014, č.j. -235, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č.j. -283, a Ústavním soudem byla odmítnuta usnesením

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2018. Z důvodů dále vyložených přitom další obsah ústavní stížnosti není třeba podrobněji rekapitulovat.

II.

6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle písm. d) y je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

III.

7. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou a dospěl k závěru, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, je návrhem zjevně neopodstatněným - viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017 odmítl podle ustanovení jako nepřípustné s odkazem na ustanovení , které ve znění účinném od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, zde přitom dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Posouzení dovolání se opírá o citované zákonné ustanovení a závěr o nepřípustnosti dovolání tak lze vnímat jako ústavně konformní. Argumentaci svědčící pro nezbytnost kasace usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Namítá-li stěžovatelka, že byla donucena podat (v zásadě nadbytečně) dovolání a ústavní stížnost, a to se zdůvodněním, že jinak by zůstalo v platnosti rozhodnutí krajského soudu o její povinnosti hradit náklady řízení, opomíjí jednak dikci , jakož i skutečnost, že proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017 mohla (a měla) brojit přímo ústavní stížností. O nepřípustnosti dovolání byla ostatně stěžovatelka poučena i v usnesení krajského soudu.

10. Dle platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Dovolání stěžovatelky však nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Jelikož dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné podle (ve znění účinném od 30. 9. 2017), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor a citované ustanovení se zde neužije.

11. Směřuje-li ústavní stížnost stěžovatelky také proti usnesení krajského soudu, je třeba uvést, že stěžovatelkou podané dovolání nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu . Dle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jelikož dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet již dnem 22. 2. 2018, kdy bylo stěžovatelce doručeno usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017 a v mezidobí již uplynula (ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 9. 2018), je třeba ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017, posoudit jako návrh opožděný (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2017, usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2017 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 9. 2017; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti (byť nyní formálně směřuje proti odlišným rozhodnutím) se shoduje s předchozí ústavní stížností stěžovatelky ze dne 8. 12. 2017, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2018, lze toliko pro úplnost uvést, že u Ústavního soudu se nelze domáhat přezkumu jeho předchozích odmítavých rozhodnutí (viz 43 odst. 3 ) a současně nelze v totožné věci očekávat odlišné posouzení již jednou uplatněné argumentace.

13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu