Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2814/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem Holušická 2221/3, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. -691, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") a a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013 č. j. -234, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2012 č. j. -104, jako nepřípustné podle ust.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení dodatečného prokázání převodu/přechodu povinnosti/práva z exekučního titulu u vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem způsobem předjímaným ustanovením , exekuční řád, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , , a ), podle které lze za dostačující považovat dodatečné ověření pravosti podpisu, které spočívá v tom, že určitá osoba před příslušným orgánem (notářem) uzná podpis nacházející se na ě, prokazující převod/přechod povinnosti/práva, za vlastní (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ); uvedené závěry přitom platí i pro případ, že exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ); stejně tak je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí v otázce pasivní legitimace povinné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ) a v otázce zániku vymáhané pohledávky v důsledku započtení vzájemných pohledávek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K dalším námitkám povinné soud nemohl přihlédnout, neboť je třeba je uplatnit nikoliv v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, nýbrž v návrhu na zastavení exekuce. K návrhu povinné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí poté dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že dovolání není přípustné podle ust. , neboť není důvod, aby právní otázky byly posouzeny jinak. Rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a proto měla být dovolacím soudem posouzena. Dále nesouhlasí s tím, že další námitky je třeba uplatnit v návrhu na zastavení exekuce a nikoliv v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. V odvolání stěžovatel namítal skutečnosti, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, přičemž nikde není stanovena obligatorní povinnost návrh na zastavení exekuce podat, a rovněž není zákonem vyloučena procesní obrana, jak ji použil stěžovatel.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právním závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel přitom pouze neguje závěry dovolacího soudu, aniž by uvedl konkrétní relevantní argumentaci prokazující oprávněnost jeho stanoviska. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není, aby namísto stěžovatele vyhledával možná pochybení ostatních soudů či formuloval a konkretizoval námitky stěžovatele tak, aby bylo zřejmé, že skutečně mohlo dojít k porušení základních práv.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele, směřujícího proti usnesení městského soudu, je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Jak bylo shora nastíněno, Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele podrobně zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu