Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
94232.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2532/16
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Šimáka, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Dřevařská 12, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 35/2016 ze dne 17. května 2016 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 5/2015 ze dne 15. března 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo podle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 ve věci stěžovatele, obžalovaného ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 , odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zák., a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zák., vždy ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zák.
Dalším napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele, podaná proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně. Stížnostní soud neshledal, že by z předloženého spisového materiálu vyplývala nějaká skutečnost, která by byla důvodem k pochybnostem o nepodjatosti předsedy senátu, spočívající zejména ve vztahu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony trestního řízení v předmětné věci dotýkají, tedy skutečnost, která by jmenovanému bránila ve věci nestranně a spravedlivě postupovat a rozhodnout. Námitky stěžovatele vyhodnotil z pohledu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodné.
Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vůči jeho osobě nestranný. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž je definována nestrannost z hlediska subjektivního i objektivního aspektu, a k jehož pojetí se přiklonil i Ústavní soud např. v nálezech
sp. zn. I. ÚS 371/04
a
sp. zn. II. ÚS 105/01
. O uvedené judikatuře se však stížnostní soud v napadeném usnesení nezmínil. Stěžovatel spatřuje podjatost uvedeného předsedy senátu v jeho reakci na žádost o pomoc, s níž se stěžovatel obrátil na soud, nemaje důvěru v policejní orgány, a kterou předseda senátu bagatelizoval. Stěžovatel chtěl, aby krajský soud učinil opatření k zamezení protiprávního nátlaku ze strany policejních orgánů na jeho osobu a rodinné příslušníky, byť si byl vědom toho, že soud nemá přímé nástroje pro zamezení nátlaku. Avšak pasivní jednání předsedy senátu považuje za neakceptovatelné, podrývající důvěru v nestrannost soudu a vyvolávající podezření z předem rozhodnutého trestního řízení. Nad uvedený rámec stěžovatel uvádí, že předseda senátu porušil při výslechu stěžovatele trestní řád, když se pokusil stěžovatele donucovat k výpovědi.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81 , čl. 90 Ústavy České republik y).
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 292/05
ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).
Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, že otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nebude už moci být v dalším průběhu řízení znovu posouzena a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (např. v případě přezkumu rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby).
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti procesnímu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že předseda senátu není vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení. Toto rozhodnutí již nepochybně nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem. Neznamená to však, že by otázka vyloučení předsedy senátu byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla by být v dalších fázích řízení znovu nastolena.
V posuzované věci je patrné, že předmětné trestní řízení dosud neskončilo. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti ani zamítnutím stížnosti proti tomuto rozhodnutí řízení ve věci stěžovatele nekončí a jsou mu nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost soudce rozhodujícího ve věci tedy stěžovateli zůstává zachována i nadále, a to jak v odvolacím řízení, tak i v rámci dovolání podle příslušných ustanovení trestního řádu [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Ústavní soud zdůrazňuje, že teprve po vyčerpání všech procesních prostředků způsobilých napravit tvrzená pochybení by se stěžovateli otevřela možnost k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podána předčasně a je nepřípustná (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3309/13
ze dne 11. 11. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2284/14
ze dne 15. 8. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3477/14
ze dne 22. 1. 2015,
sp. zn. III. ÚS 665/15
ze dne 19. 3. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 693/16
ze dne 16. 3. 2016,
sp. zn. I. ÚS 843/16
ze dne 5. 4. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj