Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2103/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Trinh Cong Tu, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. -99, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení , a a 3d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k této úmluvě.

2. Nálezem ze dne 2. prosince 2013

sp. zn.

(N 207/71 SbNU 455; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil jím napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského soudu v řízení. O náhradě nákladů zastoupení podle , o Ústavním soudu, nerozhodl, neboť v tomto směru nebyl uplatněn žádný návrh. Zaplacení náhrady těchto nákladů ve výši 74 420 Kč se stěžovatel následně domáhal žalobou proti vedlejší účastnici, a to jako škody ve smyslu a 2 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2014 č. j. -43, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2015 č. j. -82, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. -99 pak bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelem formulovanou otázku, zda lze náklady vynaložené na právní pomoc úspěšného stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti považovat za škodu ve smyslu a 2 v případě, kdy Ústavní soud shledal ústavní stížností napadené rozhodnutí nezákonným a ústavní stížnosti vyhověl, avšak sám náhradu nákladů těchto řízení úspěšnému stěžovateli nepřiznal, již totiž Nejvyšší soud řešil ve stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. června 2016 sp. zn. . V něm konstatoval, že tyto náklady nejsou škodou ve smyslu uvedených ustanovení, za kterou by měl odpovídat stát.

4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uvedeným právním hodnocením jím uplatněného nároku, jež podle jeho názoru neobstojí z hlediska lidského vnímání spravedlnosti a bazální logiky. Nejvyšší soud podle jeho názoru nesprávně směšuje kategorie procesního práva (náhrada nákladů řízení) a hmotného práva (náhrada škody). V případě náhrady škody je to stát, kdo nese odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, a to aniž by byl (musel být) vždy účastníkem původního řízení před Ústavním soudem.

II.

Vlastní posouzení

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a (s níže uvedenou výjimkou - viz bod 11 tohoto usnesení) splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; je však zjevně neopodstatněná.

6. Ustavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je též, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Jakkoliv se napadené usnesení - pokud jde o právní hodnocení nároku stěžovatele - omezuje na poukaz na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016 sp. zn. , nelze přehlédnout, že toto stanovisko se podrobně a náležitě vypořádává se stěžovatelem předestřenou právní otázkou a dostatečně odůvodňuje, z jakých důvodů nebylo možné jeho žalobě vyhovět. Ve stručnosti lze shrnout, že a 2 umožňují, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, jen tehdy, jestliže mu tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů. Takovouto možnost přitom stěžovatel nepochybně měl podle , který ji mohl přiznat i bez návrhu. Přezkoumávání postupu Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení navíc obecným soudům ani jinak nepřísluší.

9. Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by tyto závěry neměly obstát z ústavněprávního hlediska (srov. též usnesení ze dne 14. srpna 2008

sp. zn.

). Stěžovatel ostatně zpochybňuje argumentaci Nejvyššího soudu toliko v obecné rovině, poukazem na požadavek spravedlnosti soudních rozhodnutí. Napadené usnesení není svévolné ani v něm nelze spatřovat žádný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jeho zrušení v tomto řízení. Ve zbytku postačí odkázat na obsah jeho odůvodnění, jakož i na právní závěry obsažené v předmětném stanovisku.

10. Protože napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

11. Závěrem je žádoucí poznamenat, že plná moc k zastupování (pro nespecifikované řízení před Ústavním soudem), kterou předložil právní zástupce stěžovatele, byla udělena ještě před vydáním napadeného usnesení, tedy v době, kdy stěžovatel ani jeho právní zástupce vůbec nemohli vědět, zda budou existovat důvody pro podání ústavní stížnosti. Patrně jde o plnou moc udělenou pro řízení vedené pod

sp. zn.

, která však nebyla pro účely tohoto řízení postačující, neboť k jejímu udělení může správně dojít teprve po vydání napadeného rozhodnutí [srov. usnesení ze dne 22. října 2001

sp. zn.

(U 39/24 SbNU 557)]. Přesto však Ústavní soud již právního zástupce stěžovatele nevyzýval k předložení řádné plné moci, neboť ani odstranění této vady podání by nemohlo nic změnit na výsledku řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu