Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 563/24

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Vlastimila Koláře, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -82 ze dne 7. 12. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -45 ze dne 3. 8. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ""). Škoda mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem v průběhu insolvenčního řízení. Výroky těchto rozhodnutí ohledně nákladů řízení Ústavní soud nálezem

sp. zn.

zrušil, neboť porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""). O nákladech řízení pak znovu rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem a následně Vrchní soud v Praze, který rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ani před Ústavním soudem. Toto rozhodnutí dne 16. 9. 2021 nabylo právní moci a stěžovatel proti němu znovu ústavní stížnost nepodal.

2. Stěžovatel svou škodu způsobenou nezákonnými rozhodnutími (zrušenými Ústavním soudem) v žalobě vyčíslil na 21 489,60 Kč s příslušenstvím zahrnující náklady na právní zastoupení a dále požaduje 3 414 Kč spočívající v nákladech spojených s uplatněním pohledávky (nákup odborných komentářů k a zákonu o odpovědnosti státu za škodu).

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že škoda tvrzená stěžovatelem nevznikla v příčinné souvislosti s vymezenými nezákonnými rozhodnutími a náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, jíž se domohl zrušení nezákonného rozhodnutí, nejsou škodou ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. Umožňuje-li podle obecných soudů procesní předpis náhradu nákladů řízení, ale příslušný státní orgán v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoliv důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci.

4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle y, právo na rovnost v právech a právo na rovnost před soudy podle y a y a podle y. Obecné soudy podle stěžovatele vycházely "z mylných, zavádějících, či spíše svévolných předpokladů, respektive konstrukcí o okamžiku vzniku a příčinné souvislosti škody a předmětu žaloby", pročež chybně vyvodily nesplnění podmínek podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Navíc se obecné soudy nezabývaly řadou jeho námitek, především pak jeho tvrzením o rozporu celkového výsledku předchozího řízení s dobrými mravy. Stěžovatel přístup soudů hodnotí jako příliš formalistický, navíc podle něj nesplnily svou poučovací povinnost podle .

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci je základním právem každého podle y. Lze souhlasit se stěžovatelem, že odpovědnost státu za jeho nezákonná rozhodnutí je významným prvkem právního státu a neodmyslitelně se pojí s důvěrou lidí v právo. Ústavní soud však také ustáleně opakuje, že pro vznik odpovědnosti státu podle y a podle navazujícího zákona o odpovědnosti za škodu je třeba současné splnění tří podmínek: (1) existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. nálezy

sp. zn.

, bod 18; či

, bod 16).

7. V projednávané věci obecné soudy nezpochybňují, že jsou zde nezákonná rozhodnutí, resp. výroky rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, které nálezem

sp. zn.

zrušil Ústavní soud. Obecné soudy však dospěly k závěru, že není splněna třetí podmínka - příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, u nákladů vzniklých stěžovateli v řízení před Ústavním soudem pak není splněna ani druhá podmínka spočívající vzniku škody ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

8. Ústavní soud v návaznosti na soudy citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. ustáleně opakuje, že § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu umožňuje, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, jen tehdy, jestliže mu tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

, bod 15 či

, bod 8).

9. Jinými slovy, žalobou na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona o odpovědnosti státu za škodu se nelze domáhat náhrady nákladů řízení, kterých se stěžovatel mohl domáhat v řízení, jež následovalo po zrušení nezákonných rozhodnutí Ústavním soudem, případně již v samotném řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci přitom Ústavní soud ve věci

sp. zn.

stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (viz výjimečná možnost Ústavního soudu přiznat náhradu nákladu řízení před Ústavním soudem jen v odůvodněných případech podle , o Ústavním soudu). Po zrušujícím nálezu pak o nákladech řízení znovu rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze, přičemž rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci v září 2021 a stěžovatel proti němu další ústavní stížnost nepodal.

10. Ústavní soud proto nespatřuje nic protiústavního na napadených rozsudcích, jimiž obecné soudy stěžovatelův nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zamítly. Umožňuje-li procesní předpis náhradu nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoli důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Proti takovému rozhodnutí se totiž účastníci mohou bránit opravnými prostředky v rámci takového řízení.

11. Ústavní soud přitom nemůže souhlasit se stěžovatelem, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces a rovnost stran tím, že se nevypořádala s některými námitkami a že vykazují prvky svévole. Rozhodnutí obecných soudů jsou jasná, srozumitelná a jejich stručnost není na úkor kvality odůvodnění, ale naopak jejich přehlednosti přispívají. Úkolem obecných soudů přitom není reagovat na každou námitku, kterou účastník v řízení vznese; podstatné je, aby se věnovaly námitkám, které jsou pro jádro věci významné a mohly by právní posouzení změnit. To také obecné soudy udělaly - není-li splněna některá ze tří podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu (viz bod 6 tohoto usnesení), nelze nároku stěžovatele vyhovět, další námitky stěžovatele nebyly způsobilé na tomto závěru nic změnit.

12. Protože Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2024

Jan Wintr, v. r,

předseda senátu