Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 475/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Anity Kapalínové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2015 č. j. -21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka konečně žádá, aby Ústavní soud uznal její ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") za naléhavou a žádá o její přednostní projednání.

Stěžovatelka uvádí, že dne 26. 11. 2014 byl exekutorem vydán (již druhý) příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 054 EX 3359/14-95, kterým exekutor určil oprávněné (dále jen "stěžovatelka") výši jejích nákladů částkou 484 Kč. Při určování výše nákladů stěžovatelky soudní exekutor vycházel z ustanovení § 14b odst. 2 a odst. 5 písm. a) advokátního tarifu.

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 9. 1. 2015 č. j. -21 citovaný příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že náklady stěžovatelky určil částkou 1 851,30 Kč. Soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky jsou důvodné pouze zčásti, když soudní exekutor odměnu za právní zastoupení a paušální částku náhrady výdajů podle § 14b odst. 2 a odst. 5 písm. a) advokátního tarifu vypočetl zcela správně, neboť citované ustanovení jednoznačně stanoví, že ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů. Ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu uvádí, že paušální náhrada činí 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle jeho odstavců 1) a 2). Soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka podávala námitky proti dříve vydanému (prvnímu) příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 11. 2014 č. j. 054 EX 3359/14-90 a dovodil, že náhrada nákladů stěžovatelky činí 1 851,30 Kč a napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil.

Podle stěžovatelky je však třeba ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu vykládat tak, že se použije jen na případ vymáhání pohledávek z tzv. formulářových žalob (tedy podle jeho odst. 1) a je nutné jej zrušit, neboť jeho plošné užívání na všechna vykonávací, resp. exekuční řízení vede k porušení práva na lidskou důstojnost, ústavně zaručeného principu rovnosti a navíc (v souvislosti s neposkytnutím adekvátní náhrady jejích nákladů řízení) k porušení jejího práva na spravedlivý proces

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud konstatuje, že civilnímu soudu nelze vytýkat, že v řízení bylo při výpočtu nákladů stěžovatelky postupováno podle advokátního tarifu. Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch stěžovatelky (oprávněné) dlužné plnění, a to včetně vynaložených nákladů, které jí vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Civilní soud jasně a jednoznačně vysvětlil východiska pro napadené rozhodnutí a důvody, pro které bylo rozhodnuto o nákladech stěžovatelky jako jednoho z účastníků této fáze exekučního řízení. Z tohoto hlediska není napadenému rozhodnutí co vytknout. Okolnost, že se stěžovatelka domnívá, že (zejména) civilní soud má postupovat jinak, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud má za to, že se stěžovatelka toliko snaží pokračovat v polemice s civilním soudem na úrovni jím aplikovaného podústavního práva. Stěžovatelka vlastně očekává, že Ústavní soud napadené rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr obvodního soudu, podle něhož v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu, z ústavního hlediska zpochybňoval (srov. obdobně rozhodnutí

sp. zn.

a

). Ústavní soud musí v této souvislosti také připomenout rozhodnutí

sp. zn.

, v němž jako "obiter dictum" poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu (v obdobné věci) bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti". Ústavní soud ostatně připomíná, že obdobně argumentoval i v řadě dalších srovnatelných věcí (srov. rozhodnutí

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

a

).

Pokud stěžovatelka namítá porušení svého základního práva na procesní rovnost, Ústavní soud připomíná, že toto právo není právem samoúčelným a zásah do něj v souzené věci je (by mohl být) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek (v souzené věci 1 851,30 Kč) je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. rozhodnutí

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

a

). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např.

sp. zn.

,

,

a

). O takový případ se však v této věci nejedná.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle . Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud konečně v souzené věci, s ohledem na vlastní známou a přiléhavou judikaturu, nenalezl ani důvod uznat ústavní stížnost stěžovatelky za naléhavou podle , nepřistoupil proto k jejímu přednostnímu projednání a postupoval podle pořadí došlých návrhů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu