Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 227/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RPG Byty, s. r. o., se sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku III elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné č. j. EPR 173686/2014-5 ze dne 10. července 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 487/2014-13 ze dne 31. října 2014, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), právo na právní pomoc dle y, právo na ochranu vlastnictví dle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její ústavně zaručená práva zakotvená v y, Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že elektronickým platebním rozkazem, vydaným Okresním soudem v Karviné dne 10. 7. 2014 pod č. j. -5, bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 12 087 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení částku 2 070,50 Kč (výrok III).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. -13 ze dne 31. 10. 2014 změnil výrok III rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 258 Kč.

Stěžovatelka v odvolání namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2014. Odvolací soud námitky stěžovatelky neakceptoval, přičemž zdůraznil, že advokátního tarifu má širší dopad než nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). Na základě citovaného ustanovení dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení ve všech řízeních, která byla zahájena návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, což se netýká jen bagatelních sporů, které mají původ ve spotřebitelských či obdobných smlouvách. Krajský soud v návaznosti na to shledal, že v dané věci byla aplikace § 14b advokátního tarifu namístě, neboť se zde jednalo o jeden z typických nároků (nárok na úhradu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu), které stěžovatelka jako významný pronajímatel obvykle uplatňuje u soudu. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítané nerovnosti stran odvolací soud uvedl, že každá úprava odměn advokáta je v základu paušální a má v sobě zakotvenou určitou nerovnost. Je sice pravda, že advokát stěžovatelky má v případě podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za prvé úkony sníženou sazbu odměny oproti právnímu zástupci žalovaného, avšak toto se týká pouze podání žaloby ve skutkově i právně obdobných věcech, které obecně vyžadují méně práce, a týká se pouze úkonů do podání odporu; poté už je odměna obou procesních stran stanovena dle stejných kritérií.

Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů o nákladech řízení nesouhlasila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti polemizovala s názorem odvolacího soudu, podle něhož § 14b advokátního tarifu lze aplikovat na všechny návrhy podané prostřednictvím elektronického formuláře, přičemž jej označila za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (viz např. již zmiňovaný nález

sp. zn.

). Výše citovanou judikaturu podle stěžovatelky nepřípustně nerespektoval samotný zákonodárce, když v ní jednoznačně definovaná pravidla o náhradě nákladů řízení přepsal podzákonným předpisem. Stěžovatelka dále na podporu své argumentace popsala situace, do nichž se účastníci řízení dostávají a jež vedou k tomu, že jim i přes vítezství ve sporu není zaručena adekvátní náhrada vynaložených nákladů řízení. Upozornila na to, že subjekt vymáhající pohledávky po více dlužnících, jejichž výše nedosahuje 50 000 Kč, je diskriminován v návratnosti nákladů na právní zastoupení oproti jiným žalobcům, což odporuje y. Stěžovatelka proto navrhla, aby senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a věc předložil plénu ke zrušení advokátního tarifu.

Pro případ, že by ustanovení § 14b advokátního tarifu nebylo shledáno protiústavním, se stěžovatelka ohradila proti jeho aplikaci v projednávané věci. Porušení svého práva na spravedlivý proces, práva na právní pomoc a práva na ochranu vlastnictví spatřovala v tom, že jí jako plně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s advokátního tarifu, nýbrž právě ve spojení s advokátního tarifu. Stěžovatelka konstatovala, že soudy při rozhodování o nákladech řízení v případě tzv. formulářových žalob postupují zcela mechanicky, bez ohledu na podstatu sporu, když je pro ně důležitá pouze totožnost žalobce. V této souvislosti stěžovatelka pak odmítla, jako mylnou, představu obecných soudů, že by její návrhy bylo možno označit za rutinní, či za pouhé administrativní úkony, navíc podávané pouze s vidinou přiznaných nákladů řízení.

Po zvážení stížnostních námitek, i obsahu naříkaných soudních aktů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení procesních předpisů ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9),

sp. zn.

ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365),

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či

sp. zn.

ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Ústavní soud předesílá, že argumentačně, a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů, se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro vyhovění předložených ústavních stížností (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2016,

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2016,

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2015,

sp. zn.

ze dne 11. 8. 2015,

sp. zn.

ze dne 16. 7. 2015,

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2015,

sp. zn.

ze dne 2. 6. 2015 aj.). Přímo ve věci stěžovatelky pak Ústavní soud rozhodl usneseními

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2016,

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2016 a

sp. zn.

ze dne 19. 5. 2016. Jelikož v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje.

K tvrzení stěžovatelky o protiústavnosti § 14b advokátního tarifu Ústavní soud podotýká, že stejně jako v dříve rozhodovaných věcech, ani tuto ústavní stížnost neshledává způsobilou v tom směru, že by na jejím základě bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolávala, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení advokátního tarifu, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu