Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 502/15

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Harvardského průmyslového holdingu, a. s. v likvidaci, Ohradní 65, Praha 4, IČ: 44269595, zastoupené JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem Hradčanské náměstí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. -807, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle d (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. 5. 2011 č. j. -406 určil, že stěžovatelka je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen "nemovitosti"). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2012 č. j. -551 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé.

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v prvé řadě, a to s odkazem na ustanovení , konstatoval přípustnost dovolaní podaného žalovanou obchodní společností Victoria Security Printing, a. s. Následně dovodil také jeho důvodnost, když uvedl, že právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními vytýkanými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ) a uzavřel s tím, že jeho právní názor je pro oba soudy závazný ( část věty první za středníkem, ).

Ústavní soud musí následně podotknout, že podrobnější obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, průběh řízení před soudy všech instancí a jejich rozsudky, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh celého procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy; obdobné ostatně platí o obsahu ústavní stížnosti podané ve věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě připomněla dosavadní procesní stránku souzené věci a argumentaci dovolacího soudu. Následně vyslovila přesvědčení o přípustnosti ústavní stížnosti, neboť (potřetí) opakovaný proces neumožňuje odstranit ústavně excesivní důsledek rozhodnutí dovolacího soudu spočívající v tom, že se tento soud staví "do pozice soudu odvolacího, když vlastním hodnocením skutkového stavu posuzuje rozhodnutí předchozích soudů ve věci samé". Stěžovatelka se současně domnívá, že přípustné není ani samotné dovolání, a to ani podle jednoho z důvodů uvedených v Nejvyšší soud se navíc s jejím obšírným a věcným vyjádřením ignorativně vypořádal ve třech řádcích; jeho postup hodnotí jako aktivistický a překvapivý. Stěžovatelka se dovolává užití , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť stížnost svým významem a předpokládaným precedenčním významem mimořádně přesahuje její vlastní zájmy.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené . V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.

Ústavní soud proto ve vztahu k souzené věci musí zásadně připomenout, že výše uvedená zásada subsidiarity ústavní stížnosti se v obou dimenzích projevuje v případě ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Zůstává-li tedy v řízení před civilními soudy možnost dosáhnout nápravy formou řádných opravných prostředků či dovolání, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu do vyčerpání těchto možností. Ústavní soud je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a v nich dále uvedené judikáty). Namístě je proto závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu .

Ústavní soud dodává, že neshledal podmínky pro postup podle . Řízení totiž probíhá, nemůže tak být zhojena podmínka nevyčerpání všech procesních prostředků, protože stěžovatel jimi teprve bude disponovat. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2016

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj