Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 625/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Harvardského průmyslového holdingu, a.s. v likvidaci, Ohradní 65, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. -967, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. -935 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2015 č. j. -895, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle a d.

II.

Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnictví k ve výroku specifikovaným nemovitostem (dále jen "nemovitosti"). Soud si na žalované (Victoria Security Printing, a.s.; dále jen "žalovaná") vyžádal doplnění skutkových tvrzení a označených důkazů, zhodnotil všechny provedené důkazy, zohlednil ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (včetně jeho závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozsudku ve věci ze dne 27. 11. 2014 č. j. -807) a uzavřel s tím, že smlouva o postoupení pohledávek je platná a tedy že v době, kdy stěžovatelka odstoupila od kupní smlouvy (tj. dne 30. 8. 2004), již nebyla věřitelkou pohledávky na zaplacení kupní ceny a nesvědčilo ji právo odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení žalované se zaplacením kupní ceny podle § 517 odst. 1 o. z.; nedošlo tedy ani k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle potvrdil. Konstatoval, že v souzené věci je dán naléhavý právní zájem na stěžovatelkou požadovaném určení a zdůraznil, že soud prvního stupně vycházel z postačujících skutkových zjištění, v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil ( ). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní. V odvolacím řízení pak nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Pokud se týká stěžovatelčiny odvolací námitky spočívající v tom, že soud prvního stupně měl řízení zatížit vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že nevyhověl jejímu návrhu na přerušení tohoto řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, pozbyla tato námitka v mezidobí relevantnosti, neboť stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. -807 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016

sp. zn.

odmítnuta.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle a 2 odmítl. Zdůraznil, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v a není přípustné ani podle , neboť dovoláním otevřenou otázku vyřešil odvolací soud v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku č. j. -807, ve kterém vysvětlil, proč pozbude prodávající, který postoupí pohledávku na zaplacení kupní ceny, právo odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě obsáhle připomněla dosavadní procesní stránku souzené věci, jakož i argumentaci jednotlivých soudů a účastníků řízení. Následně vyslovila přesvědčení, že dovolací soud nesprávně posoudil platnost smlouvy o postoupení pohledávky, resp. platnost oznámení o postoupení pohledávky a dále zda v případě postoupení pohledávky z kupní ceny přechází či nepřechází na nabyvatele (žalovanou) právo na odstoupení od kupní smlouvy, či zda zůstává zachováno prodávajícímu (tj. stěžovatelce) a konečně vyslovila domněnku, že k uhrazení kupní ceny stěžovatelce za převáděné nemovitosti do data podání ústavní stížnosti nedošlo.

Žalovaná jako vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti podala Ústavním soudem nevyžádané vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém neuvedla žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal k replice.

IV.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a především Nejvyššího soudu, které se opírají o judikaturu posledního z nich. Argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr, toliko předkládá vlastní interpretaci podústavního práva. Podloženým výkladům civilních soudů však Ústavní soud nemá co vytknout.

Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např.

sp. zn.

).

Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Dovolací soud v (předchozím zrušovacím) rozsudku sp. zn. zhodnotil věcnou a právní stránku souzené věci a poukázal na doposud soudy nižších stupňů důsledně nevyřešené skutkové, důkazní a právní otázky posouzení dobré víry žalované v platnost oznámení o postoupení pohledávky, posouzení otázky určitosti či neurčitosti oznámení. Uvedeným deficitům byla následně věnována pozornost v řízeních před soudy prvního a druhého stupně. Především soud prvního stupně doplnil a poukázal na důvody, které obstojí v rovině věcné i procesní správnosti. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahům do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky, a to navíc i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu