Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 670/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Olgy Fischerové, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2015 č. j. -30, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a společnosti Česká pojišťovna, a. s., sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to proto, že jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení d (dále jen ""); současně mělo dle stěžovatelky dojít i k porušení ustanovení y (dále jen "") a ustanovení y.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na pojistném plnění v rámci likvidace pojistné (škodní) události.

3. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná částka představuje tu část pojistného plnění, kterou pokrývá spoluúčast stěžovatelky na pojistné události ve smyslu ustanovení věty druhé , o pojistné smlouvě, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013.

4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv primárně v tom, že obvodní soud údajně (při vědomí, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné) napadený rozsudek řádně neodůvodnil, a navíc se dle stěžovatelky nikterak nevypořádal s její právní argumentací, založenou na komentářovém výkladu předního odborníka na pojišťovací právo, dle kterého nelze kumulovat dvě omezení pojistného plnění v podobě limitu pojistného plnění a spoluúčasti pojištěné osoby. Dle názoru stěžovatelky se proto obvodní soud dopustil svévolného výkladu práva, jejž dle judikatury Ústavního soudu nelze tolerovat ani v případě tzv. bagatelních věcí (stěžovatelka v této souvislosti opakovaně odkazuje na nález ze dne 19. 1. 2016

sp. zn.

).

5. Ústavnímu soudu bylau svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (y). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d)y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

6. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

8. Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nutno uvést, že vylučuje-li u bagatelních sporů přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního (toho si je ostatně dle obsahu projednávané ústavní stížnosti vědoma i sama stěžovatelka). Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku esenciální (srov. např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti proto je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do dovolávaných základních práv způsobena.

9. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny - zjevně - nejsou.

10. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku s právním názorem nalézacího soudu, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.

11. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz bod 8.) nespatřuje; obvodní soud vydané rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu odůvodnil způsobem, jemuž není z ústavněprávních pozic co vytknout, a to i přes to, že je možné stěžovatelce přisvědčit potud, že by pasáž týkající se právního hodnocení mohla být rozsáhlejší, resp. argumentačně přesvědčivější. Nelze však současně přehlížet, že nalézací soud zjevně k takovému postupu neviděl důvod, jelikož považoval právní hodnocení zjištěného skutkového stavu za jednoznačné a (přinejmenším ze svého pohledu) za nerozporné.

12. V této souvislosti je pak namístě zdůraznit, že stěžovatelka sice v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obvodního soudu, z ústavní stížnosti však nevyplývá, proč by tento (byť i případně nesprávný) právní názor měl být protiústavním.

13. Pro úplnost se sluší dodat, že na výše uvedeném nic nemění ani existence stěžovatelkou odkazovaných nálezů

sp. zn.

(N 40/64 SbNU 461) a

, jejichž závěry do souzené věci bez dalšího nedopadají, neboť vykazují podstatné skutkové i právní odlišnosti. Na rozdíl od tam posuzovaných právních věcí totiž Ústavní soud v postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 neshledal prvky svévole (libovůle), ani nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí nebylo - prima vista - řádně odůvodněno (viz výše).

14. Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení . Projednávaná ústavní stížnost totiž bez jakýchkoliv pochybností představuje návrh, který z hlediska svého obsahu zjevně nesplňuje samotný smysl řízení před Ústavním soudem; je přitom vhodné zdůraznit, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu