Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 316/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Tkačíka, CSc., zastoupený Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015, č. j. -150, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2015, č. j. -160, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. -177, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 27. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto se domáhá jejich zrušení.

2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s. podaná proti stěžovateli o zaplacení částky 2.864.639 Kč s postižními právy ze směnky, o které rozhodl rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 8. 11. 2012, č. j. -44, tak, že směnečný platební rozkaz č. j. -16 ze dne 4. 6. 2012 ve znění opravného usnesení č. j. -28 ze dne 4. 7. 2012, se ponechává v platnosti (výrok I.) a žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Krajský soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 143.710 Kč. Na to stěžovatel reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků z důvodu nemožnosti hradit tak vysokou částku pro jeho majetkové poměry. Krajský soud nicméně usnesením ze dne 26. 3. 2013, č. j. -86, stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, když dospěl k závěru, že dle ustanovení , (dále jen " ") toto osvobození neodůvodňují poměry účastníka. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. -95 ze dne 30. 5. 2013. K dovolání stěžovatele nicméně Nejvyšší soud usnesením č. j. -110 ze dne 29. 1. 2014 citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následným usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. -123 ze dne 13. 5. 2014 bylo zrušeno uvedené rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli. V návaznosti na tyto okolnosti posléze krajský soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností ze dne 5. 2. 2015 stěžovateli zčásti vyhověl, a přiznal mu osvobození od soudních poplatků ve výši jedné poloviny. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 16. 4. 2015 toto usnesení krajského soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele neshledal.

5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení , podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z uvedeného se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zcela zjevných excesů.

7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená , o soudních poplatcích představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu Listiny" [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).

8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením a zasáhly tak do základních práv stěžovatele, jak bylo namítáno v ústavní stížnosti, neboť závěry obecných soudů považuje za dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné. Zejména z obsahu odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je totiž zřejmé, že bylo provedeno velmi pečlivé zkoumání majetkových poměrů stěžovatele a v jeho rámci bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel působil ve statutárních orgánech řady obchodních společností. Pokud za této situace krajský soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl a nedoložil veškeré skutečnosti potřebné pro komplexní posouzení případného úplného osvobození od soudních poplatků, neshledal Ústavní soud žádný rozumný důvod, pro který by měl tento závěr z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat, a to také s ohledem na shora uvedenou skutečnost, že mu nepříslušní přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy.

9. Ostatně ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nepředložil žádné ústavněprávní argumenty, které by byly způsobilé založit opodstatněnost ústavní stížnosti, jelikož argumentace v ní obsažená se omezuje toliko na tvrzení, že Ústavní soud připouští výjimku z rozhodovací praxe ve věcech soudních poplatků, a to v případě, kdy nastane extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud přitom konstatuje, že neshledal žádný rozpor mezi provedeným dokazováním a následným právním názorem, tím méně samozřejmě rozpor extrémní. Jak totiž také plyne z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy částečně úspěšný, když byl od zaplacení soudního poplatku osvobozen z jedné poloviny, přičemž však krajský soud konstatoval, že druhou polovinu tohoto poplatku mohl uhradit např. z prodeje obchodního podílu ve výši 100.000 Kč anebo z úspor (70.000 Kč), které původně sám tvrdil, a dále podrobně rozvedl bytovou situaci stěžovatele a jeho aktuální příjmy. Pokud za této situace stěžovatel tyto a další konkrétní skutečnosti, na nichž soudy založily svoje rozhodnutí, v zásadě nezpochybnil a argumentuje pouze svými základními životními potřebami, nezbývá než konstatovat, že se domáhá právě jen shora zmíněného přehodnocování výsledků dokazování provedeného obecnými soudy.

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu