Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 34/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. -247, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. -218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele zaručená mu a odst. 4, , , a d.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatel se svou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci (zde vedlejší účastník), povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 550.829,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné dle nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 15. 4. 1998 ohledně nemovitostí, jež měly být stěžovateli a Jitce Wesströmové (sestra stěžovatele) vydány na základě dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 coby oprávněným osobám ve smyslu , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Řízení o této žalobě je vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. .

4. Okresní soud v Kutné Hoře svým usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. -203, rozhodl o tom, že předmětné řízení se přerušuje do "právní moci rozhodnutí soudu ve věci " (výrok II.).

5. Právě uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. -218, potvrzeno s tím, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí upřesnil, že předmětné řízení se takto přerušuje "do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. ."

6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. -247, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

III.

7. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že pochybnosti odvolacího soudu stran skutečnosti, zda stěžovatel byl v době uzavření dohody o vydání věci dle , na jejímž základě měl stěžovatel nabýt vlastnické právo k nemovitostem, které mají být předmětem nájmu v i nyní souzené věci, v postavení oprávněné osoby či nikoli, nejsou namístě. S přihlédnutím k tomu dle názoru stěžovatele není namístě ani přerušení řízení o zaplacení nájemného, které je vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. . Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jeho aktivní legitimace je v tomto sporu zjevně (bez dalších pochybností) dána, neboť stěžovatel vlastnictví k předmětu nájmu nabyl jako další oprávněná osoba ve smyslu na základě dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998, jejíž platnost nelze v soudním řízení dle soudní judikatury (např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. ) přezkoumávat z hlediska kritérií, která jsou dle pro vydání (příp. nevydání) věci rozhodná. To podle názoru stěžovatele platí tím spíše, že dle skutkových okolností, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popisuje, je zcela zjevné, že stěžovatel oprávněnou osobou skutečně byl. Pokud i přesto soudy v nyní souzené věci uzavřely, že je třeba řízení o zaplacení nájemného přerušit a vyčkat na skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. , v jehož rámci je otázka, zda je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu , řešena, pak tím dle názoru stěžovatele porušují jeho právo vlastnit majetek, právo podnikat, jakož i právo na to, aby věc stěžovatele byla soudem projednána bez zbytečných průtahů.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. a y) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí o přerušení řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud i soud dovolací svá rozhodnutí v této souvislosti řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl. K námitkám stěžovatele pak Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.

11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, dle níž bylo soudy rozhodnuto o přerušení předmětného řízení dle v rozporu se zákonem a ustálenou soudní judikaturou. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že soudy nebyly oprávněny přerušit předmětné řízení do doby, než bude skončeno řízení vedené týmž soudem prvního stupně pod sp. zn. , v jehož rámci je posuzována mj. i otázka, zda je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu , a zda tedy mohl s vedlejším účastníkem platně uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, které jsou v nyní souzené věci předmětem sporného nájmu. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť ze dle jeho názoru nikterak nevyplývá, že by obecné soudy nebyly nadány pravomocí k přezkumu platnosti dohod o vydání nemovitostí ve smyslu právě uvedeného zákona z hlediska podmínek v tomto zákoně vymezených, přičemž k opačnému závěru nedospěla ani soudní judikatura, jak se stěžovatel nesprávně domnívá. Na právě uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatele na závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. . Byť krajský soud v tomto rozsudku skutečně dospěl k závěrům, které odpovídají stěžovatelovu výkladu příslušných ustanovení , stěžovatel v této souvislosti patrně přehlédl, že toto rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. , zrušeno, neboť dovolací soud dospěl v této otázce k závěrům zcela odlišným. Dovolací soud se v tomto svém rozhodnutí postavil na opačné stanovisko, když vyslovil právní názor, že přezkoumání projevu vůle učiněného na základě speciálního restitučního předpisu je možné nejenom pro rozpor s obecnými důvody neplatnosti právních úkonů, ale i pro rozpor s kritérii daného zákona, vztahujícími se k učiněnému právnímu úkonu. Ke shodnému závěru pak dovolací soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by soudy rozhodující v nyní souzené věci rozhodly o přerušení řízení neoprávněně, v rozporu se zákonem a ustálenou soudní judikaturou, jak tvrdil stěžovatel, neboť nelze dovodit, že by soudy nebyly oprávněny zabývat se otázkou, zda stěžovatel je skutečně oprávněnou osobou ve smyslu , a zda tedy platně nabyl vlastnictví k předmětu nájmu či nikoli. Ústavní soud má přitom shodně s odvolacím i dovolacím soudem za to, že tato otázka je otázkou právně relevantní i v nyní souzené věci.

12. V této souvislosti neobstojí ani odkaz stěžovatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), neboť v těchto rozhodnutích byly řešeny zcela jiné právní otázky [konkrétně otázka, zda se v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, lze domáhat ochrany vlastnického práva k této věci žalobou na určení vlastnického práva ve smyslu , jakož i otázka, zda se lze podle obecných předpisů domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.]. Tyto otázky však s nyní souzenou věcí nikterak nesouvisí. Ani podpůrná argumentace těmito rozhodnutími tak v nyní souzené věci není dle názoru Ústavního soudu namístě.

13. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že jeho postavení coby oprávněné osoby ve smyslu je navíc zcela nepochybné, a v této souvislosti Ústavnímu soudu předložil obsáhlou argumentaci, pak Ústavní soud toliko uvádí, že mu nepřísluší (tím méně za stávající procesní situace, kdy o tom, zda je stěžovatel osobou oprávněnou dle či nikoli, dosud nebylo rozhodnuto) tuto otázku jakkoli věcně posuzovat, neboť tato pravomoc byla svěřena obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, jak se stěžovatel patrně mylně domnívá.

14. V řešené věci tak Ústavní soud důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal. Naopak dospěl k závěru, že soudy řádně posoudily okolnosti pro přerušení řízení, přičemž Ústavní soud nedospěl k závěru, že by takové rozhodnutí bylo lze považovat za zkracující stěžovatele v jeho základních právech. K tomu je možno odkázat na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, například usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 12. 2015, usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 11. 2015 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 11. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz.

V.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu