Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2216/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pragner, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č. j. -119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. -193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a dále základního práva vlastnit majetek zaručených d a Úmluvou o ochraně základních práv a lidských svobod.

Napadeným usnesením změnil Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení o žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti právního úkonu do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. nepřerušuje. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že v něm konkrétně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že dle jejího názoru uvedla dostatek údajů, aby bylo z dovolání patrné, z čeho jeho přípustnost odvozuje. Má za to, že podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu a že požadavek Nejvyššího soudu na přesné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání je projevem přepjatého formalismu.

Krajskému soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že mechanicky převzal tvrzení žalovaných obsažená v jejich odvolání a následně věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že výše označené řízení nemá význam pro řízení, jehož přerušení navrhla.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávní deficit posuzovaných rozhodnutí, který stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Námitky stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nemají - přísně vzato - povahu věcné argumentace, neboť jsou primárně vyjádřením jen nesouhlasu; stěžovatelka dává najevo, že dle jejího názoru měl Nejvyšší soud její podání interpretovat odlišně, ale již neuvádí, z čeho toto své očekávání odvozuje. Pouhé tvrzení, že dovolání je přípustné, doplněné o citaci příslušného procesního ustanovení ), za podklad pro závěr, že byly splněny v tomto ustanovení vymezené podmínky přípustnosti dovolání, mít nelze.

Výhrady vůči napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze se pak týkají pouze určitých pasáží a formulací v nich použitých, nikoli rozhodnutí jako celku. Krajský soud odkázal na jiná rozhodnutí, která jsou stěžovatelce známa, a z napadeného rozhodnutí v kombinaci s rozhodnutími odkazovanými je patrné, že se soud splněním podmínek pro přerušení řízení zabýval podrobně, a jeho závěry jsou dostatečně odůvodněny.

Významné dále je - a to především - že usnesení o (ne)přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle vyjádřený kupříkladu v usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

, resp.

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím tato podmínka samozřejmě splněna není.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu