Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1263/2023

23 Cdo 1263/2023-256

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalované S. F., zastoupené Mgr. Petrem Seidlem, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova třída 2462/55, o zaplacení částky 182.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2022, č. j. -233, takto:

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, č. j. -198, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 182.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ).

Dovolání ze dne 6. 2. 2023, doplněné – vzhledem k výzvě soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ) – podáním došlým soudu dne 14. 3. 2023 bylo podáno včas ( ) a osobou k tomu oprávněnou ( ), řádně zastoupenou ( ). Dovolací soud dále posuzoval, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky posouzení vzlínání radonu jako skryté vady odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že ujednaná jakost předmětné části nemovitosti, resp. bytu č. 1, byla jeho neobyvatelnost, a naměřené hodnoty v bytě č. 1 tak nemohou být vadou, neboť plnění je stále možné použít podle povahy a účelu smlouvy.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , k otázce vymezení vad předmětu koupě odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, dle , , který pojem vady nedefinoval. Dle této judikatury se za vadu považoval nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost využití věci k danému účelu nikoli nepodstatně snížena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/1990, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. ).

Prodávající má povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení; nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy, jinak pro účel obvyklý. Nemá-li věc stanovené vlastnosti, je vadná ( ve spojení s , , dále jen „o. z.“). Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a provedení“ nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy“, nebo „v jakosti a provedení pro účel obvyklý“, bude odvislé vždy od konkrétních skutkových okolností dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , dovolací soud konstatoval, že zákon vychází z předpokladu, že prodávající s kupujícím v kupní smlouvě ujednají kromě základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. I když se k pojmům jakost a provedení v praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet z toho, že jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě kombinují a zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány a kdy se postupuje tak, že pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel, nabývá na významu. V těchto případech je totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má sloužit, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy, případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho následného použití. Nejprve je při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě tedy třeba hledat „vzor“ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě, že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a provedení použít, použije se jako kritérium účel obvyklý pro daný předmět koupě, tedy účel, k němuž se zpravidla užívá [srov. VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( -3014), 1. vydání, 2014, s. 57 a násl.]. Odpovědnost za vady koupené věci se přitom vztahuje jak na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl.

V nyní projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 22. 7. 2018 byly nemovité věci, přičemž v příloze k této kupní smlouvě byl uveden stav jednotlivých bytů a vyskytující se závady, byt č. 1 v prvním nadzemním podlaží byl označen jako neobyvatelný s výraznou zemní vlhkostí, jakož i obvodových stěn, sociálním zařízením v havarijním stavu, rozbitými dveřmi do koupelny a oknem v kuchyni a vstupními dveřmi bez kliky. V řízení bylo zjištěno, že podle výsledků měření ve všech místnostech pokojů v prvním nadzemním podlaží byla překročena referenční úroveň objemové aktivity radonu a podle závěrů Zbyňka Kopáče, osoby provádějící měření s povolením Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, bylo nutné připravit a provést opatření proti pronikání radonu z podloží do objektu ke snížení stávajícího ozáření z přírodních radionuklidů.

Odvolací soud k námitce žalované, že objekt k bydlení byl žalobci prodán s bytem č. 1 jako neobyvatelným, z čehož vyplývá ujednaná jakost bytu, uvedl, že jedna z vlastností předmětu koupě byla ujednána, a to jakost bytu č. 1, avšak jakost tohoto bytu ovlivnila zejména jeho výrazná vlhkost, přičemž pro zdraví fyzické osoby je takováto vlhkost škodlivá, ovšem ozáření radonem je životu nebezpečné a je povinností žalobce dle ustanovení , atomového zákona, aby učinil nezbytná opatření proti pronikání radonu do objektu obydlí. Rovněž nelze pominout, že pronikání radonu ohrožuje i nájemníky ostatních bytů. Je třeba též uvážit rozdílnost výše nákladů na odstranění vlhkosti bytu a výše nákladů na provedení všech opatření k tomu, aby se objemová aktivita radonu snížila na 300 Bq/m³. Žalovaná sice upozornila žalobce na neobyvatelnost bytu č. 1, ovšem zásadně z jiného důvodu než z důvodu pronikání radonu do tohoto objektu k bydlení, přičemž na tuto vadu nebyl žalobce upozorněn a sám ji nemohl při prohlídce zpozorovat.

Jestliže odvolací soud se zohledněním konkrétních skutkových okolností dospěl k závěru, že v případě pronikání radonu jde o skrytou vadu, Nejvyšší soud neshledal, že by se tímto závěrem odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení způsobu určení výše přiměřené slevy z kupní ceny. Dle dovolatelky odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže výši slevy určil na základě jediné okolnosti, a to na základě , k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. jeho rozsudky ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná; obdobně též v odborné literatuře, viz např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009), jejichž závěry jsou použitelné i za účinnosti , (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ), konstatoval, že pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo.

Rozsah snížení ceny musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny pak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav věci a jiných obdobných hlediscích. Řečeno jinak, výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. ).

Závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny tak vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Rozhodnutí o přiměřenosti výše slevy tedy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaných aspektů daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ).

O takovou situaci se v projednávané věci nejedná a úvahu odvolacího soudu o výši slevy z kupní ceny nemovitostí nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud v předmětné věci konstatoval, že ustanovení § 30 odst. 5 oceňovací vyhlášky je určitým vodítkem pro určení výše slevy pro vadu spočívající v pronikání radonu, avšak bez ohledu na uvedené ustanovení je výše slevy určená soudem prvního stupně přiměřená povaze a rozsahu uvedené vady, vzhledem ke kupní ceně i ceně nutných oprav, jak je žalobce doložil. Otázku přiměřenosti slevy z kupní ceny tak odvolací soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci posoudil v souladu s hledisky, jež se podávají z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a tato otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolatelka dále v podaném dovolání namítá nesprávné právní posouzení ve vztahu k ust. , o radiační ochraně a zabezpečení radionuklidového zdroje, když dle dovolatelky podmínkou správného měření aktivity radonu je především užívání předmětné bytové jednotky a měření na neužívaném bytě nemůže poskytnout validní výsledky. Závěry provedeného měření nelze ve věci aplikovat a odvolací soud dle dovolatelky neměl z takového měření vycházet a z předmětného důkazu vytvořit závěr o existenci vady.

Dovolatelka však pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. ). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Konečně jestliže dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup ve vztahu k opakovaní dokazování, nevypořádání se s námitkami žalované a nedostatky odůvodnění, pak těmito námitkami nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám ovšem dovolací soud přihlíží dle jen v případě, jedná-li se o přípustné dovolání (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 9. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu