Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4182/2018

22 Cdo 4182/2018-381

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. M., narozeného XY, b) K. M., narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Terezou Chýlkovou Rybárovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Potoční 1091, proti žalovanému S. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o odstranění staveb a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. -327, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2018, č. j. -334, takto:

II. Dovolání žalobců ze dne 17. 9. 2018 se odmítá.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Dana Pospíšila.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. -216, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému odstranit na své náklady stavbu bez č. p. – garáž z pozemku parcelní číslo XY, odstranit plot, postavený na pozemcích parcelních čísel XY a XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV číslo XY, pro katastrální území XY, a zaplatit každému z žalobců peněžitou náhradu ve výši 10 000 Kč (výrok I), uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech řízení částku 64 901 Kč k rukám zástupce žalovaného D. P. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a České republice, na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku, náklady řízení v plné výši, přičemž konkrétní částka bude uvedena v samostatném usnesení (výrok II). Uzavřel, že dokazováním nebyla postavena najisto otázka, kudy vede v terénu hranice mezi pozemky žalobců a žalovaného, avšak i kdyby hranice mezi pozemky neodpovídala stavu v katastrálních mapách a stavby by stály zcela či zčásti na pozemcích žalobců, předchůdce žalovaného je měl v oprávněné držbě nepřetržitě od roku 1960 ve vztahu k plotu a od roku 1970 ve vztahu ke garáži, a to nejméně do roku 2003. Proto by je vydržel. Žalovaný je tudíž v každém případě jejich vlastníkem.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. -327, rozsudek okresního soudu v „odstavcích I a III výroku“ potvrdil (výrok I), v „odstavci II výroku“ změniltak, že uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení ve výši 68 469 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalovaného (výrok II) Žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady odvolacího řízení 9 620 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalovaného (výrok III). Opravným usnesením ze dne 4. 7. 2018, č. j. -334, odvolací soud svůj rozsudek opravil v „odstavci II výroku“ ve výši nákladů řízení na částku 74 761 Kč. Také odvolací soud dospěl k závěru, že se nemůže jednat o stavbu neoprávněnou, neboť garáž byla postavena na pozemku ve vlastnictví žalovaného a plot na hranici mezi pozemky žalovaného a žalobců. Vlastnické právo ke sporným částem pozemků vydržela (nenabyla-li je kupní smlouvou z roku 1918) již babička žalovaného. I kdyby šlo o stavby na cizím pozemku, sousedé s jejich výstavbou souhlasili. Navíc podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 by se jednalo o přestavek, na nějž by bylo třeba aplikovat , , účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání sama žalobkyně b) podáním ze dne 27. 9. 2018, ve znění opravy ze dne 30. 9. 2018 (došlé soudu 1. 10. 2018). Toto dovolání vzala zpět podáním ze dne 27. 10. 2018. Dovolací soud proto dovolací řízení o tomto dovolání zastavil ( věta druhá ).

Oba žalobci (dále též „dovolatelé“) podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu také prostřednictvím zastupující advokátky. Napadli jím rozsudek v celém rozsahu a navrhli jeho zrušení i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítli, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „otázky hmotného práva – běhu dobré víry žalovaného a jeho právních předchůdců se zřetelem ke všem okolnostem a následnému vydržení vlastnického práva v rozporu se stávající judikaturou a hmotným právem“ (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. z. , a ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. , a , , účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i otázky procesního práva – povinnosti soudu poučit účastníky řízení také v odvolacím řízení dle , „když věc posoudil po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (vydržení sporné části pozemků již babičkou žalovaného)“ a účastníky se svým právním názorem neseznámil (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. ). Soud nerespektoval závěry v usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. , pokud neposoudil zánik dobré víry žalovaného a jeho předchůdců na základě zaměření hranic pozemků a následného postavení oplocení v rozporu s ním, a oba soudy dospěly ke zjevně nepřiměřeným skutkovým závěrům, které je namístě podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. , přezkoumat.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného a trpícího vadami, případně jeho zamítnutí z důvodu věcné správnosti napadeného rozhodnutí.

Dovolací soud rozhodoval o dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “ (čl. II bod 2 části první a contrario).

Dovolání není přípustné, a to zčásti objektivně, zčásti proto, že směřuje do skutkových otázek nebo vytýká vady řízení, aniž by byla jinak založena jeho přípustnost.

Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby každého z žalobců na zaplacení částky 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, je přípustnost dovolání vyloučena , neboť tímto dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní. Soudní praxe Nejvyššího soudu je přitom jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem (v dané věci se žalobci domáhali odstranění staveb z pozemků a každý zaplacení částky 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení) je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. , všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , dostupné na www.nalus.usoud.cz). Tyto závěry pak Nejvyšší soud podržel i ve věcech rozhodovaných podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. ).

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení ( ). Obligatorní náležitostí je též údaj o tom, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Dovolání je podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost novelizujícího , čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. ).

Dovolatelé vymezují právní otázku hmotného práva citací obsahu § 134 obč. zák. a hlavních závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 (správně 26. 7. 2017), sp. zn. (o vyloučení a ztrátě dobré víry), a dovozují rozpor napadeného rozhodnutí s nimi ze skutečnosti, že „vzhledem k existenci geometrického plánu ze dne 15. 7. 1969 W., ze kterého při stavbě oplocení a garáže v roce 1969 právní předchůdce žalovaného vycházel“, nemohl jednat v omluvitelném omylu zakládajícím dobrou víru, a ze skutečnosti, že oprávněnou víru žalovaného a jeho předchůdce vylučuje „vytyčení hranice mezi pozemky žalovaného a pozemky žalobců a následné postavení oplocení mimo tuto hranici“ (čímž mělo dojít k zániku dobré víry). Vychází však ze zcela jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nalézací.

Odhlédnuto od toho, že měla-li omluvitelnost omylu při stavbě plotu vylučovat existence geometrického plánu W. z 15. 7. 1969 a ke stavbě plotu mělo dojít podle skutkového závěru nalézacích soudů již kolem roku 1960, je tato dovolací námitka ve vztahu k plotu nelogická, nalézací soudy závěr o tom, že po vytyčení hranice mezi pozemky došlo k postavení oplocení mimo tuto hranici (v rozporu se zaměřením), neučinily. Naopak, soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily shodný skutkový závěr, že nová zděná garáž byla postavena na půdorysu původní dřevěné hospodářské budovy, a odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k závěru, že i nový drátěný plot byl postavený okolo roku 1960 na místě starého dřevěného plotu, navíc obojí se souhlasem předchůdců žalobců (plot se souhlasem manželů K., garáž se souhlasem otec žalobce pana M., jenž po přeměření hranic pozemků v roce 1969 měl za to, že původní dřevěná hospodářská budova stála na pozemcích otce žalovaného). Tímto skutkovým stavem je pak dovolací soud vázán.

V dovolání tak žalobci zpochybňují zjištění soudu o skutkovém stavu věci, ze kterého nalézací soudy vycházely, naznačují odlišné skutkové závěry o výstavbě plotu a garáže a o průběhu hranice. To platí i o námitce, že „v řízení nebyla prokázána existence oplocení v místě stávajícího oplocení již za života babičky žalovaného“, že nemá oporu v provedených důkazech závěr odvolacího soudu, „že právní předchůdce žalobců se stavbou oplocení ve stávajících místech souhlasil“ a že „oplocení ve stávající hranici zbudovali právní předchůdci žalovaného již před rokem 1969“, což považují žalobci za zjevně nepřiměřená zjištění opodstatňující jejich přezkum podle rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatých podle před změnou provedenou , tedy před 1. 1. 2013. Dovolatelé těmito námitkami podrobují kritice skutkové závěry odvolacího soudu a namítají nesprávné hodnocení důkazů. Námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání přitom založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Dovolací soud dovodil, že pro způsobilé vymezení otázky procesního práva, která může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a napadené rozhodnutí na ní tedy závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. ). Nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle patří mezi jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo-li účastníku poskytnuto potřebné poučení podle , ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení z tohoto důvodu postiženo vadou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. , a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. , na něž poukazují dovolatelé).Obě uvedená rozhodnutí umožňující přezkum napadeného rozhodnutí z důvodu uvedené vady přijal ale Nejvyšší soud podle úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy jeho umožňoval podat dovolání nejen z důvodu nesprávného právního posouzení věci ( odst. písm. b), ale též z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( . To však v jeho znění účinném od 1. 1. 2013 neumožňuje a vady řízení mohou být již předmětem přezkumu dovolacím soudem jen u dovolání jinak přípustného ( , věta druhá ). Vada řízení není totiž podle úpravy dovolacího řízení provedené od 1. 1. 2013 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (viz ). Samotná tvrzená vada řízení tak již přípustnost dovolání ve smyslu založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. ).

Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení tedy nejsou ve věci splněny ani ohledně otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (nepostupoval-li v souladu s ustanovením , nepoučil dovolatele podle a neseznámil je se svým právním názorem o vydržení sporné části pozemků již babičkou žalovaného), neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil žádnou procesní otázku týkající se poučení podle a nejde o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž o námitku vady řízení. Námitky dovolatelů směřující do vadného poučení žalobců tedy neodpovídají kritériím stanoveným v (vzhledem k nejsou způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného nicméně dovolací soud podotýká, že případné seznámení účastníků odvolacím soudem s jeho právním názorem, že sporné části pozemků vydržela již babička žalovaného (s požadovaným poučením), by nemohlo přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci, neboť pro závěr o tom, že stavby stojí na pozemcích ve vlastnictví žalovaného, není významné, zda je vydržel otec žalovaného (jak dovodil soud prvního stupně) nebo již babička žalovaného (jak uzavřel soud odvolací). Uvedená vada (i kdyby byla dána a mohla být dovolacím soudem zohledněna) by tak nemohla přivodit nesprávné rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání není podle a přípustné. Proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věty první, a , odst. 3 , bodem 5., , (při spojení více věcí ke společnému projednání se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí), a o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), dále jen „AT“. Náhrada je tvořena odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání), kdy tarifní hodnota za odstranění dvou staveb činí dle dost. 1 AT 2 x 10 000 Kč, za žalovanou částku dle AT 20 000 Kč, celkem 40 000 Kč, a odměna vypočtená podle bodu 5. AT z tarifní hodnoty 40 000 Kč činí 2 700 Kč (1 500 + 40 x 30). Dále je tvořena jednou paušální částkou náhrady hotových výdajů 300 Kč ( AT) a částkou 630 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokát (plátce této daně) povinen odvést podle zvláštního právního předpisu ( ), celkem tedy 3 630 Kč, splatných k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalovaného ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2019

Mgr. David Havlík předseda senátu