Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2020/2017

22 Cdo 2020/2017

U S N E S E N Í

L. V.

1)

J. F.

,

2) J. J.

a

3) J. J.

, všem zastoupeným Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, o určení vlastnictví vydržením, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2016, č. j. -253, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 333 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Martina Ludvíka.

Stručnéodůvodnění( ):

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. -140, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nově vzniklých pozemkových parcel č. 497/8 o výměře 13 m

2

a č. 213/7 o výměře 42 m

2

v katastrálním území a obci V., a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne16. 12. 2016, č. j. -253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Z obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Přípustnost opírá o ustanovení Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v odst. uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle , může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné.

Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Dovolací soud tak vycházel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Je tak povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ).

Protože k tvrzenému vydržení mělo dojít před 1. 1. 2014, postupovaly soudy v nalézacím řízení při posouzení vydržení správně podle příslušných ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatelka odkazuje; tvrzené vady řízení ani polemika s hodnocením důkazů přípustnost dovolání nezakládají. Především dovolatelka v této souvislosti neuvádí důvod přípustnosti dovolání a dovolací soud jej ani z jeho obsahu neshledal; tvrzenými vadami by se tak mohl zabývat až v případě přípustnosti dovolání. Nicméně i kdyby tyto vady byly dány a byla založena i přípustnost dovolání, nemohly by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť již sám předmět řízení je vymezen nesprávně.

Především je třeba uvést, že k vydržení sporných pozemků mělo dojít v době, kdy žalobkyně žila v manželství s J. V. Držby se měli chopit v roce 1993, tedy vydržecí doba by uplynula v roce 2003, manželství zaniklo v roce 2008. Sousední pozemky nabyli do společného jmění manželů (SJM), a ani ve vztahu ke sporným pozemkům soudy neuvedly žádný důvod pro tzv. zákonnou výluku (§ 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) ani pro jejich – byť i pozdější – nabytí do výlučného vlastnictví žalobkyně (vypořádání zaniklého SJM se těchto pozemků netýkalo, ostatně bývalí manželé nebyli jejich knihovními vlastníky, takže by vklad takové dohody do katastru nemohl být proveden). Již proto nemohla být žaloba tak, jak byla podána, úspěšná. Nicméně se soudy zabývaly tím, zda byl i J. V. ohledně pozemků v dobré víře, že je jejich vlastníkem (správně: bezpodílovým spoluvlastníkem – i věci v SJM jsou nadále předmětem bezpodílového spoluvlastnictví).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. , se uvádí: „Drží-li jeden z manželů v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Je vyloučeno, aby za uvedených předpokladů vlastnictví k věci vydržením nabyl jen jeden z manželů“. Na to navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. : „Jestliže se v průběhu vydržecí doby jeden z manželů dověděl, že není vlastníkem držené věci, jeho zlá víra vylučuje oprávněnou držbu, která by mohla vyústit v nabytí věci do společného jmění manželů“.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že J. V. o průběhu hranice věděl, a proto si ke stavbě kůlny na části sporného pozemku vyžádal souhlas žalovaných; stejně tak s jejich souhlasem provedl oplocení, nerespektující vlastnickou hranici, neboť to vyžadovaly terénní poměry. Odvolací soud sice výpověď svědka V., provedenou před dožádaným soudem a potvrzující tyto skutečnosti, označil za nevěrohodnou, nicméně jinak toto skutkové zjištění s ohledem na další provedené důkazy je potvrzující přijal a dovolací soud je jimi vázán. V této souvislosti se poznamenává, že na základě zjištěného skutkového stavu soudy měly spíše než o držbě pozemku uvažovat o jeho užívání V. na základě tzv. výprosy či jiného závazkového práva, vylučujícího vydržení; na věcnou správnost rozsudku to však nemá vliv. Vzal též za prokázané, že sporný pozemek užívali i po „zatrubnění“ potoka v roce 1993 žalovaní 2) a 3); i to zpochybňuje jak samotnou držbu manželů Vnukových, tak i jejich případnou dobrou víru, že jsou výlučnými vlastníky.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. ); za zjištěného skutkového stavu není úvaha o nedostatku dobré víry (přinejmenším) J. V. zjevně nepřiměřená. Za této situace by ani případná držba pozemků tehdejšími manžely V. nemohla být oprávněná. Pokud by se po zániku SJM sama žalobkyně ujala držby, neuplynula by dosud ani desetiletá vydržecí lhůta podle obč. zák., nehledě na to, že by vydržení bylo nutno posoudit již podle nového .

Na tom nic nemění skutečnost, že – jak dovolatelka tvrdí, aniž by uvedla spisové značky rozhodnutí (ty jsou však dovolacímu soudu známy), že podle judikatury se přihlíží

„i k postoji vlastníka, pokud léta oprávněnost užívání trpěl, sám nepředpokládal, že se jedná o předmět držby jeho pozemku, a vlastníka

(správně držitele)

utvrzoval svým chováním, že pozemek je jeho vlastní“;

„jedním z hledisek je poměr plochy a význam hraje i oplocení“;

„dlouhodobé faktické nakládání věci držitelem ve spojení s nečinností skutečného vlastníka chránit své vlastnické právo má za následek vydržení“; „při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku přistoupil k řešení věci“; „významná je skutečnost, že skutečný vlastník nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo“.

Vyžádal-li si J. V. souhlas vlastníků k užívání části jejich pozemků, pak se tím logicky vysvětluje i to, že se jeho užívání nijak nebránili. Jistě, samotnou dobrou víru nevylučuje „samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu podle č. “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. ). Ovšem pokud by držitel objektivně pochybnosti měl z jiného důvodu (a tak tomu v dané věci podle zjištění učiněných v nalézacím řízení bylo), pak by nedostatek vyměření mohl být dalším důvodem, zpochybňujícím jeho dobrou víru.

Nedošlo tak k vydržení pozemků do SJM; do úvahy nepřicházelo ani vydržení do výlučného vlastnictví dovolatelky, která se sama mohla chopit oprávněné držby pozemku nejdříve poté, co bylo SJM vypořádáno; protože manželství zaniklo v roce 2008, nemohla požadovaná vydržecí lhůta dosud uběhnout.

Dovolání tak není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu