Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2432/2023

30 Cdo 2432/2023-49

USNESENÍ

SKIAREAL ČHS, s. r. o.

1)

České republice - Ministerstvu vnitra

, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, a

2)

České republice - Úřad vlády České republiky

, se sídlem v Praze, nábřeží Edvarda Beneše 4, o náhradu škody způsobenou nezákonnými opatřeními, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. -34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. -28, zastavil pro včasné nezaplacení soudního poplatku řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí podle obsahu žaloby měla být způsobena „v období od 3. 12. 2020 do 17. 12. 2020 (sic, pozn. Nejvyššího soudu) a v období od 27. 12. 2020 do 11. 4. 2020 (sic, pozn. Nejvyššího soudu) krizovými opatřeními vlády publikovanými ve Sbírce zákonů pod: č. 498/2020 Sb., č. 511/2020 Sb., č. 596/2020 Sb., č. 16/2021 Sb., č. 23/2021, č. 31/2021 Sb., č. 60/2021 Sb., č. 97/2021 Sb., č. 114/2021 Sb., a č. 133/2021 Sb., která byla vydána za dobu trvání nouzového stavu na základě a , o krizovém řízení a o změně některých zákonů.“

Usnesení odvolacího soudu (za nějž v bodu II textu dovolání poněkud nepřesně označuje Krajský soud v Ostravě-pobočku Olomouc) žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda v projednávané věci, v níž se žalobkyně domáhá náhrady škody vzniklých opatřeními vlády a vydanými na základě tzv. krizového zákona ( , o krizovém řízení a o změně některých zákonů) je řízení zpoplatněno obvyklou sazbou soudního poplatku v částce 434 417 Kč stanoveného podle položky č. 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, jež je součástí , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nebo sazbou sníženou podle potud speciální položky 8a Sazebníku soudních poplatků (kdy by soudní poplatek činil 2 000 Kč), nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud implicitně vycházel z usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , jež vychází z toho, že uplatnění nároku na náhradu škody podle krizového zákona se žalobkyní dovozovanému poplatkovému zvýhodnění netěší. K uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud opětovně přihlásil (v poměrech jiných specifických předpisů) v usnesení ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. . Přiměřeně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. ), které vznik poplatkové povinnosti obdobně spojovalo s uplatněním nároků vůči České republice na náhradu škody způsobené chráněným živočichem, jehož početní stavy nelze lovem snižovat, podle , o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.

Ještě podrobněji se problematikou nároků vycházejících ze zvláštních právních předpisů, či v případě porušení práva Evropské unie [kdy způsob jeho uplatnění není specificky upraven a postupuje se analogicky podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „ “)] Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , v němž vysvětlil, že ustanovení (ve znění účinném v rozhodné době, to je do 29. 9. 2017), jež osvobozovalo od soudních poplatků řízení o „náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“, se vztahuje výlučně jen k výkonu veřejné moci podle , navíc text právní úpravy dále redukuje osvobození toliko na řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci „nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“. Žalobkyně v podané žalobě existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona (ve vylíčení okolností definujících žalovaný skutek) netvrdí. S ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nelze v této věci uvažovat o bezprostřední odpovědnosti státu za škodu podle , neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve smyslu zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost – obsah přijatého právního předpisu (nejde o výkon státní moci ve smyslu OdpŠk.). Žalobkyně také v návrhu na zahájení řízení neuvedla, že by některé z jí zmiňovaných krizových opatření bylo pro nezákonnost v předepsaném řízení zrušeno. Nejvyšší soud se k dané otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. , uveřejněném pod číslem 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Za situace, kdy položka 8a Sazebníku soudních poplatků je konstruována zcela stejně jako někdejší znění § 11 odst. 1 písm. n/ ZoSP a obsahuje taxativní výčet případů, v nichž je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků, nelze nad rámec takto obsahově uzavřeného vymezení (enumerativního výčtu) přiznávat poplatkovou úlevu pro další řízení, a to ani prostřednictvím analogie zákona. Jde ostatně o určitou poplatkovou výjimku, neboť – jak bylo vyloženo výše – ani některá jiná řízení směřující proti státu nejsou od poplatků osvobozena, včetně takových, kde jde rovněž o náhradu škody. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze při interpretaci právního předpisu vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze a jen v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. ). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené připomíná i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. , v němž soud ochrany ústavnosti jednoznačně zdůraznil, že „je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat“. Odkazovala-li potom žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. -1, přehlédla, že onen nález (a mnohé další obdobné nálezy) se vztahoval výlučně k nárokům posuzovaným podle , a to ještě navíc jen pokud šlo o soudní poplatek z odvolání, nikoliv o soudní poplatek ze žaloby (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. ).

Odvolací soud, vzdor opačné představě dovolatelky, rovněž nikterak nepochybil, pokud skutková tvrzení obsažená v žalobě pro účely posouzení odpovídající výše soudního poplatku předběžně subsumoval jen pod hmotněprávní ustanovení krizového zákona, neboť i tím se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který setrvale judikuje, že pro otázku, zda na žalobce dopadá věcné nebo osobní osvobození od soudních poplatků, jsou rozhodující skutková tvrzení obsažená v žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. ); je tomu tak proto, že žalobce jako pán sporu (dominus litis) vymezí předmět občanského soudního řízení žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž svůj nárok zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ), naopak případným právním posouzením v žalobě učiněným soud vázán není a takové nezávazné posouzení nemůže být z logiky věci určující pro (správné) vymezení rozsahu poplatkové povinnosti.

Odvolací soud rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz odst. 12) příhodně poukázal na další usnesení Ústavního soudu, která ve shodě s dlouhodobým přesvědčením Nejvyššího soudu nespatřují v povinnosti zaplatit jinak obvyklý soudní poplatek v řízeních, která rovněž nejsou zákonem výslovně osvobozena od soudních poplatků nic, co by se příčilo právu na spravedlivý proces; ostatně takovou poplatkovou povinností jsou rovnoměrně zatíženi i mnozí další (potenciální) žalobci ocitající se ve srovnatelné procesní situaci jako nynější žalobkyně. Ta přitom, ve vztahu k argumentaci a 4 d, pomíjí, že daná ustanovení jí zakládají nárok na náhradu škody na základě zákona a v jeho mezích, neřeší však v nejmenším problematiku jeho vlastního uplatnění, včetně případného osvobození od soudních poplatků. Otázka, zda a která řízení budou či naopak nebudou osvobozena od soudních poplatků, je problematikou právně politickou náležející k posouzení moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Nejvyšší soud současně neshledal důvod k přerušení řízení podle a v dovolací argumentaci žalobkyně rovněž nespatřoval dostatečný potenciál k tomu, aby danou otázku posoudil nyní jinak, tedy odlišně od své již dříve ustálené judikatury.

U žalobkyně nadto bylo podle obsahu spisového materiálu zjištěno, že disponuje dostatečným majetkem, z něhož mohla bez obtíží soudní poplatek řádně a včas uhradit (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023, č. j. -25), přičemž v případě jejího úspěchu ve věci by jí byl nárok na náhradu nákladů řízení [včetně uhrazených soudních poplatků] vůči České republice přiznán a byl by jistě i bez obtíží vymahatelný. Nelze tedy dovodit, že by jí byl odňat přístup k soudu.

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Výrok o nákladech dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 9. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu