Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2115/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Borise Periče, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 57, 150 00 Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -528 ze dne 27. 5. 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -499 ze dne 21. 1. 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. -490 ze dne 16. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a a násl. d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a současně mu dle (dále též " ") odňal dosavadní osvobození od soudních poplatků v rozsahu tří čtvrtin, původně přiznané stěžovateli usnesením téhož soudu č. j. -15 ze dne 27. 10. 2004. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně dle jako věcně správné potvrdil ve znění, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy se odmítaly zabývat žalobními důvody, pod kterými stěžovatel žalobu vede, jako nadbytečnými s tím, že se jedná o náhradu škody, způsobenou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti státu za škodu dle , o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), jedná se o škodu objektivní a ničím dalším není třeba se zabývat. Podle názoru stěžovatele tento přístup soudů není udržitelný, neboť znevýhodňuje poškozeného, a obecné soudy by měly v dané situaci zohlednit stav, kdy státní orgán záměrně zneužije krizové situace k dosažení nelegálního účelu. Jestliže jsou zde dle názoru stěžovatele skutečnosti prokazující, že ke škodě došlo nesprávným úředním postupem krizového orgánu, je namístě použití analogie zákona dle , o soudních poplatcích, s tím, že jde o řízení věcně od soudního poplatku osvobozené, případně je alespoň třeba stěžovatele od úhrady vysokého soudního poplatku osvobodit, když jsou zde zároveň i jiné skutečnosti uvedené výše, které takový postup soudu odůvodňují. Tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů ( y) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli hlubší ústavní rozměr a představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů stran jejich hodnocení majetku stěžovatele zjištěného pro účely posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od poplatkové povinnosti, na nichž však Ústavní soud nic zásadně nespravedlivého nezjistil. Předně nelze přehlédnout, že stěžovatel při vyplnění dotazníku (formulář vz. 060 ) neuvedl všechna svá majetková aktiva, která soud posléze zjistil výpisem z obchodního rejstříku, dle něhož je stěžovatel společníkem v řadě obchodních společností podnikajících v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor a ubytovacích služeb. Ústavní soud přitom již v minulosti judikoval, že soudy nepostupují ústavně nekonformním způsobem, pakliže nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků za situace, kdy žadatel své majetkové poměry nedoložil úplným způsobem (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2013, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). I zde nalézací soud rozhodující o osvobození stěžovatele od soudního poplatku za odvolací řízení tedy oprávněně očekával, že stěžovatel ve vzpomínaném prohlášení uvede všechny údaje potřebné k rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků. Neučinil-li tak (a v ústavní stížnosti tuto skutečnost ani nijak nezpochybňuje), sám se vystavil riziku negativního rozhodnutí soudu o jím podané žádosti, k čemuž také z těchto důvodů následně došlo. Ani závěr soudů o tom, že stěžovatel byl ve skutečnosti schopen zaplatit soudní poplatky z částky 10 448 000 Kč vyplacené mu státem na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. -441 ze dne 10. 9. 2014, nelze pokládat za jakkoli nesprávný či snad excesivní.

Námitky stěžovatele vztahující se k charakteru jím uplatněného nároku u soudu ve spojitosti se zákonným osvobozením od poplatkové povinnosti dle ustanovení , o soudních poplatcích (tj. v řízeních o náhradě škody či jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření či nesprávným úředním postupem) již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jehož odůvodnění Ústavní soud nemůže ničeho vytknout. Soudy nepostupovaly v rozporu se zákonem o soudních poplatcích, pakliže stěžovatel uplatnil žalobou právo na náhradu škody, která však neměla být způsobena nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, nýbrž měla nastat v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní odpovědnosti státu předvídané ustanovením , o krizovém řízení a o změně některých zákonů. K tomu je třeba poznamenat, že je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat. Jinou otázkou je, zda by bylo či nebylo vhodné rozšířit seznam řízení osvobozených od poplatkové povinnosti o řízení vycházejících z výše citovaného zákonného ustanovení. Takové posouzení však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení a pravomoci nepřísluší.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. července 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu