Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2666/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jakuba Dvořáka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -127 ze dne 14. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl výrokem č. I změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 č. j. -90 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2013 č. j. -64 tak, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. , kterým byl žalobce vzat do vazby, jakož i faktickým výkonem vazby žalobce došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu, a výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla z důvodu promlčení zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 326 000 Kč a konstatování, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. , kterým byl stěžovatel vzat do vazby, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu. Městský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, jak je shora uvedeno. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů správně považovaly za promlčenou náhradu nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. ), avšak tento závěr se neuplatní v případě náhrady nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, neboť konstatování porušení práva se podle ustanovení § 100 odst. 2 věta první obč. zák. jako právo osobní nepromlčuje. Nejvyšší soud dodal, že na tomto závěru nic nemění současná právní úprava, podle níž se nároky na náhradu nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ") promlčují. O nákladech řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a , neboť žalobce uplatnil dva samostatné nároky, přičemž co do požadavku na konstatování porušení práva byl úspěšný a co do požadavku na přiznání finančního zadostiučinění neúspěšný. Z hlediska procesního posouzení úspěchu pak nelze hovořit ani o úplném úspěchu ani o úplném neúspěchu žalobce, přičemž úspěch obou procesních stran je stejný, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím ani soudem dovolacím.

Stěžovatel s právními závěry soudů, pokud jde o výrok o nákladech řízení, nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž za úspěch ve vztahu k náhradě nákladů řízení u žalob požadujících zadostiučinění podle se považuje úspěch v základu věci a nikoliv co do výše požadovaného nároku. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

a

.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

,

, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před ostatními soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např.

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy

sp. zn.

,

,

,

) rovněž plyne, že pokud soud rozhoduje o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění podle , jedná se o situaci, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu , a přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení , jež umožňuje částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Není totiž na místě, aby žalobce za ne zcela přiléhavý odhad uplatněného nároku byl "sankcionován" nepříznivým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.

O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. V daném případě byl totiž stěžovatel úspěšný pokud jde o konstatování porušení práva, nicméně co do požadované částky byl s ohledem na promlčení nároku zcela neúspěšný. Ze strany soudů tak vůbec nedošlo k rozhodování o výši (přiměřenosti) požadované částky, jež by záviselo na volné úvaze soudu ve smyslu a Tuto okolnost Nejvyšší soud zohlednil při rozhodování o nákladech řízení, když postupoval podle a ve svém rozhodnutí promítl skutečnost, že úspěch obou procesních stran byl stejný.

Ústavní soud připomíná, že stejně jako v ostatních případech i při posuzování náhrady nákladů řízení ve věcech odpovědnosti státu vždy vychází z konkrétních okolností každé věci a, jak bylo zmíněno, k problematice nákladů řízení přistupuje zdrženlivě. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno a při rozhodování o nákladech řízení byl zohledněn výsledek sporu u soudů všech stupňů. Za daných okolností neshledal v postupu dovolacího soudu pochybení, které by mohlo založit porušení práva na spravedlivý (řádný) proces (srov. obdobně

sp. zn.

,

,

,

).

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o poukaz stěžovatele na nález

sp. zn.

, v němž byla řešena obdobná problematika náhrady nákladů v řízení na ochranu osobnosti podle § 13 obč. zák., není případný. Šlo o odlišnou situaci, kdy (relativně úspěšný) žalobce měl hradit žalovanému náklady odvolacího řízení, přičemž rozhodnutí soudů nebyla řádně odůvodněna.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu