Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1773/2013

30

Cdo 1773/2013-127

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. D.

, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované

České republice

–

Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 000 25 429, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č.j. – 90, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č.j. – 90, se ve výroku I mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2013, č.j. – 64 mění tak, že se konstatuje, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. , kterým byl žalobce vzat do vazby, jakož i faktickým výkonem vazby žalobce, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č.j. – 64, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 326.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 18. 8. 2011 do zaplacení a současně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. , kterým byl žalobce vzat do vazby, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č.j. – 90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud konstatoval, že se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené vazbou, o níž bylo rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení před 27. 4. 2006, tedy za situace, kdy je třeba aplikovat přímo článek 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně měl za to, že soud prvního stupně se správně vypořádal se vznesenou námitkou promlčení, když posoudil uplatněné právo jako právo majetkové povahy, které se promlčuje podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k tomu, že zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 9. 4. 2008, přičemž promlčecí doba začala plynout dnem následujícím, tj. dnem 10. 4. 2008 a žaloba byla podána dne 9. 8. 2011 dospěl k závěru, že námitka promlčení je opodstatněná. Současně odvolací soud podotknul, že vznesená námitka promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. . Odvolací dále podotknul, že pokud žalobce poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu existující z doby, kdy mu vznikl nárok na odškodnění a současně než nabyl účinnosti , kdy se v obdobných případech postupovalo podle ustanovení obč. zák., tak takto postupovat nelze. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné a řádné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), kdy žalobce napadl žalobu co do nároku na přiznání konstatování porušení práva.

Dovolatel se domnívá, že nárok na konstatování porušení práva je morální satisfakcí a nikoli majetkovým právem, a proto na něho nelze aplikovat ustanovení obč. zák. o promlčitelnosti. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “) není důsledný v používání terminologie vztahující se k přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nicméně ustanovení upravující promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy se zjevně vztahuje pouze na zadostiučinění peněžité, nikoliv na zadostiučinění morální. V této souvislosti dovolatel poukazuje a simili na judikaturu dovolacího soudu, podle které se rovněž nepromlčuje právo na ochranu osobnosti jako právo nemajetkové povahy. Proto dovolatel navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvnímu stupně k dalšímu projednání.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle ustanovení , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolání je přípustné podle , jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.

Dovolatel se žalobou domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a konstatování porušení práva, když byl dne 1. 3. 2005 vzat do vazby a propuštěn byl až dne 20. 1. 2006. Jelikož nemajetková újma, která dovolateli vznikla porušením práva na osobní svobodu, vznikla před 27. 4. 2006, tak případ skutkově spadá do období před účinností , který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 V takových případech je možno poskytnout náhradu nemajetkové újmy na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění;“ (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku velkého senátu dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že „právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností , lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“

Jelikož se na tento případ nedá bez dalšího vztáhnout , ve znění , a tudíž nelze ani aplikovat ustanovení týkající se promlčení v něm uvedené, tak je třeba postupovat podle obecných ustanovení , .

Podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák., se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.

Soudy obou stupňů postupovaly správně, když považovaly za promlčenou náhradu nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. , zveřejněném pod č. soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně v případě náhrady nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva se tento závěr neuplatní, neboť konstatování porušení práva se podle ustanovení , věta první obč. zák. jako právo osobní nepromlčuje (obdobně jako v případě konstatování porušení práva či omluvy v případě ochrany osobnosti podle ustanovení obč. zák.). Nic na těchto závěrech nemění ani skutečnost, že v současné době se nároky na náhradu nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy podle ustanovení zák. promlčují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. č. 2013, sp. zn. , zveřejněném pod č. soudních rozhodnutí a stanovisek a proti kterému byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. , ze dne 16. 10. 2013 odmítnuta podaná ústavní stížnost).

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je v části týkající se konstatování porušení práva nesprávný, a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a , neboť žalobce uplatnil dva samostatné nároky, přičemž co do požadavku na konstatování porušení práva byl úspěšný a co do požadavku na přiznání finančního zadostiučinění neúspěšný. Z hlediska procesního posouzení úspěchu pak nelze hovořit ani o úplném úspěchu či úplném neúspěchu žalobce, přičemž úspěch obou procesních stran je stejný, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2015

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu