Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1505/08

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 11. května 2010

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2008 č. j. -29, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2008 č. j. -29 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V ústavní stížnosti a jejích doplněních stěžovatel uvedl, že se domáhal po Ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení, avšak to na jeho žádost v šestiměsíční lhůtě nereagovalo, a proto byl nucen uplatnit své právo žalobou. Teprve po podání žaloby Ministerstvo spravedlnosti přiznalo stěžovateli částku 40 000 Kč. Stěžovatel se s ní spokojil a navrhl zastavení řízení s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů. Tomuto návrhu soud prvního stupně vyhověl, avšak odvolací soud výrok o nákladech změnil tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť procesní zavinění na straně žalobce (stěžovatele) je vyšší, než na straně žalovaného (vedlejšího účastníka); stěžovatel se domáhal 150 000 Kč, takže jeho úspěch činí pouze 27 % (40 000 Kč) a úspěch vedlejšího účastníka naopak 73 % (110 000 Kč). Stěžovatel je naproti tomu názoru, že výši přiměřeného zadostiučinění podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nelze nijak exaktně stanovit, a proto je nutno analogicky použít Tento právní názor dle stěžovatele vyplývá i z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008 č. j. -18, ze dne 30. 7. 2008 č. -71, ze dne 27. 11. 2008 č. j. -40, ze dne 9. 12. 2008 č. j. -40, ze dne 17. 2. 2009 č. j. -59, ze dne 18. 2. 2009 č. j. -36, ze dne 2. 4. 2009 č. j. -34, z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 20008 č. j. -87 a z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(viz níže). Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu.

2. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti označil námitky stěžovatele za nedůvodné, plně odkázal na napadené usnesení a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

3. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

II.

4. Z procesního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

5. Stěžovatel se žalobou podanou dne 4. 12. 2007 k Obvodnímu soud pro Prahu 2 domáhal po vedlejším účastníku zaplacení částky 150 000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za průtahy v soudním řízení a přiznání náhrady nákladů řízení.

6. Dne 4. 3. 2008 stěžovatel navrhl, aby soud zastavil řízení, neboť vedlejší účastník dne 1. 2. 2008 přiznal stěžovateli částku 40 000 Kč. Zároveň navrhl, aby mu jako v obdobných věcech byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 15 000 Kč; pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nejsou v zákoně žádná kritéria a krom toho příčinou sporu byla pouze skutečnost, že vedlejší účastník ve stanovené lhůtě návrh neprojednal.

7. Usnesením ze dne 14. 3. 2008 č. j. -19 soud prvního stupně řízení zastavil a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 15 000 Kč.

8. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2008, č. j. -29 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že závěr, dle něhož ke zpětvzetí jinak důvodné žaloby došlo pro chování žalovaného, lze vztáhnout jenom k částce 40 000 Kč, zatímco stran zbytku předmětu řízení (110 000 Kč), ohledně něhož se stěžovatel rozhodl na žalobě netrvat, takto postupovat nelze. Procesní zavinění stěžovatele na zastavení řízení se tak váže k 73 % předmětu řízení, zatímco procesní zavinění vedlejšího účastníka pouze k 27 %. Je proto zřejmé, že náhradu nákladů řízení nelze přiznat stěžovateli, ale vedlejšímu účastníku; tomu však žádné náklady nevznikly.

III.

9. Ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Taková situace nastala v právě projednávané věci.

11. V prvé řadě je nutno předeslat, že obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již v nálezu

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249). Dospěl v něm k závěru, "že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. února 2008 sp. zn. , ze dne 30. 7. 2008 č. j. -71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu není) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Vyjádřila i názor, že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. S těmito hlavními závěry uvedené judikatury i doktríny se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ostatně, o tom, že zvláště druhý z výše uvedených závěrů je správný (tedy neexistence exaktních kritérií), svědčí i důvodová zpráva k , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, [srov. sněmovní tisk č. 1117/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - zvláštní část - K bodu 26, ], jímž byl nový do vložen. Tato důvodová zpráva k odstavci 2 říká, že se zde stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má zadostiučinění poskytovat a jakými kritérii se má výše zadostiučinění řídit. Dále se v ní konstatuje vhodnost brát v aplikační praxi rozhodujících orgánů v úvahu příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K odstavci 3 pak důvodová zpráva upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikující orgány řídit při přiznávání přiměřeného zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Demonstrativní výčet kritérií přitom plyne - podle důvodové zprávy - opět z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která by měla být aplikační praxí zohledněna. I důvodová zpráva k tedy tvoří oporu pro názor, že stanovování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami v tom kterém individuálním případě splňuje podmínky "úvahy" ve smyslu Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnými soudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (...) úspěšný.".

12. Ústavní soud na uvedeném názoru setrvává i v této věci. Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení , jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Neexistuje přitom žádný věcný důvod, proč by se tento závěr měl uplatnit pouze v případech, kdy soud o žalobě rozhoduje meritorně, a nikoliv též v situacích, v nichž řízení zastavuje pro zpětvzetí žaloby a o náhradě nákladů rozhoduje podle a odst. 2 Vezme-li tedy žalobce zpět žalobu proto, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, pokud určení výše plnění záviselo na úvaze soudu. Domáhal-li se proto v souzené věci stěžovatel přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč a spokojil-li se s tím, že mu žalovaný až po podání žaloby dobrovolně poskytl částku 40 000 Kč (když předtím na jeho žádost v šestiměsíční lhůtě vůbec nereagoval), lze stěžovateli přiznat plnou náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění závisela na úvaze soudu. Názor odvolacího soudu vyslovený v napadeném rozhodnutí proto nemůže obstát.

13. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto ústavní stížnosti podle vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.