Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2482/2022

23 Cdo 2482/2022-274

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PENTA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Saint Helier, 3rd Floor Osprey House, 5-7 Old Street, Normanské ostrovy, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, identifikační číslo osoby 00027383, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. -241, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2020, č. j. -174 uložil ve výroku I žalované povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku v nejbližší další reportáži z cyklu pořadu „Nedej se“ zveřejnit omluvu žalobkyni ve znění blíže specifikovaném v tomto výroku. Ve výroku II zamítl žalobu v rozsahu uložení povinnosti žalované odstranit ze svých internetových stránek

www.ceskatelevize.cz

reportáž, kterou odvysílala dne 5. 11. 2017 v pořadu „Nedej se plus“ v díle s názvem „Praha: město v defenzivě“ na programu ČT 2. Ve výroku III zamítl žalobu v rozsahu uložení povinnosti žalované se při informování veřejnosti o projektu žalobkyně na brownfieldu v blízkosti pražského Masarykova nádraží zdržet propojování s tématy, která s projektem nesouvisejí, zejména spojování projektu s problematikou údajných vazeb žalobkyně na čínskou kontrarozvědku a čínské finance, spojování projektu se společností CEFC či spojování projektu s informacemi o trestním stíhání společníků žalobkyně. Ve výroku IV rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

2. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok I soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit tam uvedenou omluvu zamítl a změnil výrok II tak, že žalované uložil povinnost odstranit ze svých internetových stránek www.ceskatelevize.cz z výše specifikované reportáže její část, počínaje slovy redaktora „Společnost, která za loňský rok vykázala…“ a konče slovy redaktora „…vyšetřován protikorupční policií.“ a dále část reportáže počínaje slovy redaktora „Administrativní centrum Florentinum…“ a konče slovy P. P. „Nějakou nekomplikovanou čistou architekturu.“, ve zbytku výrok II a výrok III potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (druhý výrok).

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po částečném zopakování dokazování se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně pouze částečně. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná vytýkaným jednáním neoprávněně zasáhla do pověsti žalobkyně ve smyslu ustanovení , (dále jen „o. z.“). Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za to, že v reportáži, jejímž předmětem je kritika developerského projektu žalobkyně „Central Business District“ v centru hl. m. Prahy, byly zcela nepatřičně uvedeny informace, které sice nejsou nepravdivé, ale s projektem žalobkyně ani vzdáleně nesouvisí. Jednalo se o informace, že žalobkyně byla na Slovensku podezřelá z účasti na korupčním skandálu G., že pan M. D. byl v České republice vyšetřován protikorupční policí, že žalobkyně budovu centra Florentina prodala v roce 2016 čínské společnosti, včetně uvedení informací o této společnosti, a že zakladatelé žalobkyně získali počáteční kapitál dovozem textilních výrobků z Číny. Ke zveřejnění popsaných informací způsobem, který žalobce difamoval, nebyl dle odvolacího soudu rozumný důvod, a tyto informace tak za daných okolností nejsou oprávněným výkonem práva na svobodu projevu ve smyslu o. z.

4. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale odvolací soud shledal částečně důvodným žalobkyní uplatněný nárok na odstranění závadného stavu. Závěr soudu prvního stupně o tom, že zde nejsou důvody pro odstranění celé reportáže z archivu žalované na webových stránkách www.ceskatelevize.cz sice odvolací soud považoval za správný, jeho názor, že odstraněním částí reportáže blíže specifikovaných v prvním výroku jeho rozsudku, by jinak vyzněla další část reportáže, již odvolací soud nesdílel.

5. Odvolací soud uvedl, že žalovaná musí dbát, aby reportáž byla koncipována objektivně a vyváženě a v případě nepřesnosti či neúplnosti reportáže je nezbytné posoudit, zda tyto nedostatky jsou v rámci celého kontextu toku a charakteru poskytovaných informací a také smyslu pořadu způsobilé ovlivnit objektivitu a vyváženost pořadu. Dále uvedl, že pokud účelem reportáže měla být kritika projektu žalobkyně, jak žalovaná tvrdí, pak uvedením pouze účelově vybraných zavádějících informací o žalobkyni a její minulosti, úvahami o jejích možných politických vazbách a o možném dalším osudu kritizovaného projektu, se žalovaná od tvrzeného účelu reportáže odklonila a v tomto rozsahu nelze spornou reportáž považovat za objektivně koncipovanou. Uzavřel, že odstranění označených částí reportáže nemá zásadní význam pro zachování obsahu reportáže z pohledu její kritiky projektu žalobkyně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v rozsahu prvního výroku, kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně s tím, že přípustnost dovolání dle jeho obsahu dovozuje z ustanovení , (dále jen „ “), pro řešení otázek hmotného práva, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. A to konkrétně otázek, zda uveřejnění předmětných nepravdivých skutkových tvrzení na straně jedné nebo pravdivých skutkových tvrzení na straně druhé žalovanou týkajících se developerského projektu žalobkyně představuje neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně.

7. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení Konkrétně má žalovaná za to, že v daném případě žalovaná nevybočila z mezí ústavně zaručené svobody projevu, ani z obecně uznávaných pravidel slušnosti. Žalovaná namítla, že předmětná reportáž reagovala na veřejnou debatu o urbanistickém rozvoji centra hlavního města Prahy, přičemž informovala veřejnost o plánovaném projektu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně již realizovala srovnatelně rozsáhlý developerský projekt v centru Prahy, shledává nesprávný názor odvolacího soudu, že pravdivé informace o tomto projektu s předmětem reportáže ani vzdáleně nesouvisí. Žalovaná dále namítla, že se jednalo o debatu o věcech veřejných, která požívá velmi silnou ochranu při posuzování podmínek deliktu neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby, a tudíž odvolací soud nesprávně zvážil konkurující si ústavně chráněné statky ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. , či nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 1997, sp. zn. , a další jí citované judikatury. Ve vztahu k uveřejnění nepravdivých informací žalovaná uvedla, že se odvolací soud při posouzení zásahu do pověsti žalobkyně odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. .

8. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řešení, případně rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.

9. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné či nedůvodné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

III.Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou [( a ], posoudil, zda je dovolání přípustné.

11. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

12. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

14. Shledává-li žalovaná v rozsudku odvolacího soudu rozpor se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , přičemž uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu žalovaná vztahuje k otázce přípustnosti uveřejnění nepravdivých informací o závazku žalobkyně „vysadit několik stromů“, o tom, že „pozemků, na nichž se projekt buduje, se Praha zbavila“ a o obsahu smlouvy mezi žalobkyní a hlavním městem Prahou, pak na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části nezávisí, neboť odvolací soud důvodnost žalobkyni uložené povinnosti závěrem o zásahu do pověsti žalobkyně uveřejněním těchto informací neodůvodnil (naopak měl odvolací soud za to, že v případě těchto informací se jedná o přípustnou novinářskou zkratku).

15. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v , že rozhodnutí vyřešení právní otázky závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

16. Dovolací však soud shledává dovolání žalované přípustným pro řešení jí formulované otázky hmotného práva, zda uveřejnění předmětných skutkových tvrzení žalovanou, o nichž nebylo zjištěno, že by se jednalo o informace nepravdivé, týkajících se developerského projektu žalobkyně, představuje neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci ( ).

18. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

19. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Podle § 135 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (odst. 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (odst. 2).

21. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl (na základě výkladu , , dále též jen „obč. zák.“, jehož principy se při posouzení neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp zn. , a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. ) k závěru, podle kterého ke vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna (mimo jiné) podmínka existence konkrétního zásahu vůči pověsti právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Musí zde proto existovat takové neoprávněné jednání žalovaného, jež je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce jako právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. ).

22. Ochrana (dobré) pověsti je chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické či právnické (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ). Pro posouzení okolností zásahu do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z. zveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby je proto možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho pověsti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. ).

23. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické) na zachování dobré pověstidle d a politického práva na svobodu projevu a na informace dle d (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. ).

24. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom důsledně vychází ze zásady rovnosti uvedených ústavních práv, podle které žádné z těchto ústavně zaručených práv není samo o sobě nadřazeno druhému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. ). Proto je třeba vždy vážit konkurující si ústavně chráněné statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků při uplatnění principů proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. ).

25. Pro oblast ochrany pověsti dotčené osoby (tj. včetně osob právnických) se uvedená zásada projevuje tím, že je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000 ve věci sp. zn. ).

26. Proto podmínky vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby je třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. ).

27. Při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. ).

28. Jde-li o tvrzený zásah do pověsti uveřejněním skutkového tvrzení, dospěl dovolací soud ve svém rozhodování k závěru, podle kterého neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její pověst. Každé zveřejnění nepravdivého údaje nicméně nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již tolerovat nelze (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ).

29. Oproti tomu pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, ledaže by byla podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti (například svým manipulativním výběrem a seřazením), zveličuje jednotlivé okolnosti, čímž působí difamačně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , popř. téže nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. , a tam citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1995 ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 15974/90, ze dne 24. 2. 1997 ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii, stížnost č. 19983/92, či ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99).

30. Proto kritiku počínání určité osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za neoprávněnou, a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře (tj. nikoli bez rozumného opodstatnění) ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání dotčené osoby (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon, 24/95, uveřejněné pod číslem 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 3. 12. 2002. sp. zn. ).

31. Zároveň je nutno i v případě uveřejnění pravdivé informace zkoumat, zda forma a způsob veřejné prezentace jsou přiměřené a zda zásah do pověsti je nevyhnutelným průvodním jevem např. výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. ).

32. Při poměřování střetu shora uvedených ústavních práv rovněž nelze pominout skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které jsou nepříjemné, zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. , popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. ).

33. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. ).

34. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobou veřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnou scénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnost dotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

35. Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. , popř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. ). Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

36. Stejně tak je v rozhodovací praxi dovolacího soudu zdůrazňována zásadní role tisku (resp. publicistiky), jehož úkolem je šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tím, že tisk (publicistika) informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. ).

37. V poměrech projednávané věci shledal odvolací soud neoprávněnost zásahu žalované do pověsti žalobkyně v uveřejnění informací o žalobkyni, které nebyly shledány jako nepravdivé (přičemž skutková zjištění odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají a dovolací soud jimi vázán, srov. a věty první ). Neoprávněnost uveřejnění těchto informací spatřoval odvolací soud v tom, že byly „zcela nepatřičně uvedeny informace, které s projektem žalobkyně ani vzdáleně nesouvisí“, a to konkrétně informace o „podezření žalobkyně z účasti na korupčním skandálu G. na Slovensku“, o „vyšetřování společníka žalobkyně protikorupční policií v České republice“, o „prodeji centra Florentinum v roce 2016 čínské společnosti“ (včetně informací o této společnosti) a o „zisku počátečního kapitálu zakladatelů žalobkyně dovozem textilních výrobků z Číny“ (doplněných vyjádřením představitele žalobkyně a sociální geografky o možném prodeji budov), přičemž žalovaná dle odvolacího soudu uveřejnila pouze ty informace, které „mají negativní potenciál“, aniž by zároveň „poukázala na jiné (úspěšné) projekty žalobkyně“, čímž se žalovaná odklonila od účelu reportáže a její objektivní vyváženosti.

38. Odvolací soud však při tomto svém posouzení nedostatečně zohlednil shora uvedený požadavek rozhodovací praxe dovolacího soudu na vzájemné poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv na zachování dobré pověstina straně jedné a práva na svobodu projevu a na informace na straně druhé tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, což se v případě uveřejnění pravdivých skutkových tvrzení projevuje právě tím, že taková informace zásadně není způsobilá zasáhnout do práva na ochranu dobré pověsti jiného.

39. V případě informací uvedených žalovanou o žalobkyni přitom nelze uzavřít, že by obsah či forma uveřejnění těchto informací naplnily výjimku z uvedené zásady, tedy např. tím, že by tyto informace byly manipulativní, zkreslující nebo zveličené. Je tomu tak především proto, že informace uveřejněné o žalobkyni souvisely výhradně s jejími podnikatelskými aktivitami, popř. hospodářskými aktivitami jejího společníka, včetně informací o osudu obdobného dřívějšího projektu žalobkyně a v této souvislosti zdůrazněných mezinárodních obchodech žalobkyně či jejích zakladatelů s osobami z určitého státu. Nelze tak uzavřít, že by se jednalo o informace v kontextu věci nepatřičné, resp. že by byly primárně motivované právě záměrem žalované hanobit žalobkyni, a tedy že by s projektem žalobkyně „ani vzdáleně nesouvisely“ (jak by tomu mohlo být kupříkladu v případě uveřejnění některých nesouvisejících informací o rodinných či jiných osobních problémech společníků dotčené právnické osoby nebo informací o dávných aspektech podnikatelské činnosti určité právnické osoby, např. v době druhé světové války atp., nebo o některých vnitřních záležitostech této osoby, např. o některém zaměstnaneckém sporu apod.). Zároveň z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, v čem jsou předmětné informace (jež nebyly shledány jako nepravdivé) zavádějící (resp. pravdu zkreslující či klamavé), přičemž z dosud učiněných skutkových zjištění nelze dle názoru dovolacího soudu takový závěr ani učinit.

40. Zároveň nelze v poměrech projednávané věci pominout, že předmětem reportáže byla výstavba velkého developerského projektu v samotném centru hlavního města Prahy, jehož historické jádro je chráněno jako městská památková rezervace (srov. nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze), zapsaná rovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nepochybně pak takováto výstavba přestavuje, a to i vzhledem k samotné poloze předmětných nemovitostí, věc veřejného zájmu ve shora uvedeném smyslu a žalobkyni v důsledku toho lze v tomto směru považovat za osobu veřejného zájmu na základě vlastní aktivity. Tím spíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmu může být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusí být dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i o informace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemné nebo zraňující (srov. zejm. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. ), což v poměrech projednávané věci může zahrnovat též uveřejnění informací z širšího rámce hospodářských (kontroverzně vnímaných) aktivit žalobkyně.

41. V této souvislosti pak nelze rovněž pominout, že předmětná reportáž představovala naplnění shora vymezeného tiskového (publicistického) účelu, jehož samotnou podstatou je šíření informací a myšlenek, které má veřejnost současně právo přijímat, zvláště jedná-li se o debatu ve věcech veřejného zájmu, včetně možného upozorňování na negativní jevy. Ochrana pověsti právnické osoby nesměřuje k tomu, aby bylo možno o dotčené osobě uveřejňovat pouze takové informace, které tato osoba považuje za pro sebe pozitivní či pochvalné, resp. aby uveřejnění některé negativní (avšak nikoli nepravdivé) informace snad muselo být nezbytně doplňováno více či méně související chválou této osoby.

42. Pro úplnost lze doplnit, že z hlediska ochrany pověsti právnické osoby v soukromém styku ve smyslu § 135 o. z. není samo o sobě rozhodující, zda žalovaný řádně plní či neplní některé zvlášť stanovené veřejnoprávní povinnosti vyplývající z jeho určitého (zákonem vymezeného) postavení či poslání (včetně např. povinnosti spočívající ve vyváženosti zpravodajství ve smyslu zákonem pro své potřeby zvlášť účelově vymezeného obsahu této povinnosti), neboť uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (srov. § 1 odst. 1 o. z.). Ostatně i odvolacím soudem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. , byl vydán ve věci správního soudnictví o posouzení veřejnoprávní povinnosti zvlášť zákonem uložené osobám v postavení provozovatelů vysílání (podle , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů), navíc v souvislosti s uvedením informace nepřesné či neúplné.

43. Lze tak uzavřít, že vzhledem k dosavadním zjištěním není opodstatněný (resp. je minimálně předčasný) závěr odvolacího soudu, že uveřejnění předmětných informací o hospodářských aktivitách žalobkyně (či jejího společníka) v souvislosti s diskusí o předmětné věci veřejného zájmu, u nichž nebylo zároveň zjištěno, že by se jednalo o informace nepravdivé, vybočilo z rámce výkonu práva žalované na svobodu slova a na informace a představovalo tak neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně podle § 135 o. z.

44. Podle věty druhé je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

45. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu neobstálo co do právního posouzení věci, dovolací soud existenci vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.

V. Závěr

46. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném rozsahu správné a dovolání je důvodné.

47. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci v tomto rozsahu rozhodnout [ ], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované včetně závislého výroku o nákladech řízení ze shora uvedených důvodů podle bez jednání ( ) zrušil.

48. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ). O náhradě nákladů řízení, včetně tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 5. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu