Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5173/2017

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY -125

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

FourPlusAgency s.r.o.

se sídlem v Dolních Břežanech - Jarově, K Vranému č.ev. 301, okres Praha-západ, PSČ 252 46, IČO 24228524, zastoupené Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, PSČ 160 00, proti žalovanému

M. L.

, zastoupenému Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo nám. 1808/3, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. -103, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. -103,

se ruší

a věc

se vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. -37, uložil žalovanému, aby zaslal žalobkyni k rukám její zástupkyně písemnou omluvu za poškození pověsti žalobkyně „u státních orgánů a institucí i v očích veřejnosti“ ve znění uvedeném v I. výroku uvedeného rozsudku, a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Lhota Jarov (dále jen „organizace“) uzavřela se žalobkyní dohodu, kterou jí přenechala do správy prostory své klubovny s tím, že budou užívány k zajišťování a podávání občerstvení při akcích organizace. Za organizaci uzavřel dohodu také žalovaný jako předseda jejího výboru. České obchodní inspekci byl zaslán dopis datovaný dnem 4. červencem 2014, psán je na počítači, podepsán jménem M. B. a nečitelným podpisem. Dopis byl nadepsán „Upozornění na možné finanční úniky a nedodržování hygienických předpisů“. Bylo v něm uvedeno mimo jiné, že žalobkyně v osadní klubovně peče bramboráky, prodává rozlévaný alkohol a jiné drobné občerstvení, přestože k tomu nemá živnostenské oprávnění ani zdravotní průkaz personálu, v kuchyni se pohybuje pes a pobíhá i po židlích, na kterých sedí hosté. Žalobkyně nájemné za prostory vykazuje jako sponzorský dar a nutí osadní výbor, aby to kryl, převedla na sebe elektrickou energii a dává si ji do nákladů, kvůli tomu vydírala pokladní osadního výboru. Osadní klubovna není pro tento účel zkolaudována, podnikání žalobkyně je nelegální. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že autorem dopisu je žalovaný. Česká obchodní inspekce informovala údajného pisatele M. B., že toto podání postoupila příslušným orgánům, na místě proběhly kontroly, které provedli pracovníci Městského úřadu v Černošicích a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, kteří žádné závady nezjistili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení obsažená v dopise útočí na žalobkyninu dobrou pověst, protože zpochybňují, že řádně provádí svou obchodní činnost, protože spravuje osadní klubovnu v rozporu s hygienickými předpisy, zastírá údaje v účetnictví, nelegálně podniká atd. Žádné z difamujících tvrzení, které bylo v dopise obsaženo, nebylo pravdivé. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tím, že správnímu orgánu sdělil nepravdivé údaje o žalobkyni, neoprávněně zasáhl do její dobré pověsti.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobkyni omluvu zamítl. Uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu závěru. Podle názoru odvolacího soudu totiž soud prvního stupně chybně nevzal v úvahu, že adresátem dopisu ze dne 4. července 2014 byl státní orgán. Připomněl v d zaručené právo obracet se na státní orgány v záležitostech, které patří do jejich působnosti. Podle odvolacího soudu se žalovaný obrátil na státní instituci, „veden subjektivním pocitem o nedostatcích (protiprávním jednání) žalobkyně“. Podle odvolacího soudu není podstatné, zda informace v dopise uvedené jsou pravdivé či nikoli, podstatné je pouze, že dopis je podnětem státnímu orgánu, nebyl proto způsobilý zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle Podle jejího názoru totiž odvolací soud postavil právo fyzické osoby ústavně garantované v d (dále jen „ “) nad právo právnické osoby na dobrou pověst, které ústavně garantováno není. Předkládá proto Nejvyššímu soudu otázku, kterou podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil, totiž zda lze y garantující každému právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména „per analogiam“ použít i na ochranu dobrého jména a pověsti právnické osoby. Podle jejího názoru totiž některá z práv v tomto článku uvedená mohou náležet i osobám právnickým. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s jeho nálezem ze dne 2. února 1998, sp. zn. , v němž Ústavní soud zdůraznil, že je třeba dbát na to, aby jednomu z práv zaručených u nebyla bezdůvodně dávána přednost před jiným právem. Podle žalobkyně odvolací soud tím, že své rozhodnutí založil na chybném závěru, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva, a okolnostmi celé věci se nezabýval, připustil, že každý může vůči právnické osobě používat křivých obvinění a lživé argumentace, aniž by nesl za takové jednání odpovědnost, pokud oslovuje státní orgán. Žalovaný podle jejího názoru zneužil svá práva, což odvolací soud svým rozhodnutím legitimizoval a rozhodl tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 7. září 2004, sp. zn. , nebo ze dne 28. května 2000, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uvedl, že „za zneužití výkonu práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku“.

Podle žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhl je odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle , protože otázku, kterou dovolatelka klade, byť ji vztahuje k d, resp. k jejímu článku 10 odst. 1, lze vzhledem ke kontextu celého dovolání zformulovat obecně jako otázku kolize dvou práv, totiž petičního práva a práva na ochranu dobré pověsti, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů došlo ke skutečnosti, z níž uplatněný nárok plyne, po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti , (dále jen o. z.), práva a povinnosti z toho plynoucí je proto třeba podle o. z. posuzovat podle tohoto zákona.

Podle § 135 odst. 2 o. z. náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v b odst. 3 , (dále jen „obč. zák.“), podle něhož platilo ustanovení obč. zák., týkající se neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby a podle něhož bylo možné se domáhat u soudu, aby se příslušný subjekt dalších zásahů do dobré pověsti právnické osoby nadále zdržel a odstranil závadný stav; bylo možné se domáhat též přiměřeného zadostiučinění, které mohlo být požadováno i v penězích.

Přesto, že nyní účinný používá jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se kolize práva na ochranu pověsti právnické osoby s jinými právy, nejčastěji právem na svobodu projevu a právem na informace, která zaručuje d (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. , nebo ze dne 22. října 2014, č. j. , nebo ze dne 6. září 2011, sp. zn. ). Nejvyšší soud v naposled uvedeném rozhodnutí s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu (mimo jiné též na nález zmíněný dovolatelkou ze dne 2. února 1998, sp. zn. ) uvedl mimo jiné, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od těchto rozhodnutí ani v tomto případě. Ochrana (dobré) pověsti je totiž chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické, či právnické.

Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. , a to rovněž s odkazem na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 2. února 1998, sp. zn. , uvedl, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Za vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení označil Nejvyšší soud křivé obvinění a křivou výpověď podle a 346 , , nebo přestupek podle tehdejšího , o přestupcích [dnes , o některých přestupcích]. Ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi; petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat), může tak dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti ( d). Proto bez dalšího neplatí, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva.

Odvolací soud rozhodl v rozporu s těmito rozhodnutími, jestliže právo petiční podle d bez dalšího nadřadil právu na ochranu osobnosti, aniž by zkoumal okolnosti, za nichž k tvrzenému zásahu do osobnosti žalobkyně došlo a aniž by zkoumal, jak žalobkyně rovněž namítá, zda petiční právo bylo v daném případě využito, či naopak zneužito (žalobkyně v té souvislosti, co se týče definice jednání, které je zneužitím práva, správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2000, sp. zn. ). Je třeba připomenout, že obecný princip, že zneužití práva nepožívá právní ochrany, je nyní vyjádřen výslovně v o. z.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil a podle věta první mu věc vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2018

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu