Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1345/2023

30 Cdo 1345/2023-314

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně E. H., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108/0, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. -292, takto:

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. -175, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. -279, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 860 Kč (výrok I), zatímco žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 537 792,50 Kč zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrok III) a státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 384 Kč (výrok IV). Opravným usnesením ze dne 29. 3. 2022 soud prvního stupně opravil v záhlaví rozsudku datum narození žalované na správně XY, namísto XY.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II až IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 542 652,50 Kč (bez příslušenství) z důvodu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, spočívajícího v nesprávně vyznačené doložce právní moci na rozhodnutí. Žalobkyni v důsledku uvedeného pochybení měla vzniknout majetková újma (škoda), neboť zaplatila náklady řízení, které účelně vynaložila na odstranění následků nesprávného úředního postupu v částce 42 652,50 Kč. Vedením exekuce vůči ní jí vznikla rovněž nemajetková újma, jíž požadovala nahradit v částce 500 000 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně napadla v celém jejich rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl. Pokud dovolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak řízení o něm zastavil.

V posuzované věci je – jak je uvedeno výše – dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. , podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a , podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle a zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobkyně směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z a 3 se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní v projednávané věci odchýlil, v čem je tato praxe (Nejvyššího soudu) rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. ].

Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením , neobsahuje, neboť v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení , aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatelka pro ni za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl vymezen žalobkyní tak (citováno doslovně), že: „závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že odvolací soud se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a současně (žalobkyně) „otvírá k dovolacímu přezkumu právní otázku resp. otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a které je dle názoru žalobkyně nebyly řešeny, resp. mohou být řešeny odlišně“.

Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , odmítl).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z podaného dovolání není ani seznatelné, která konkrétní otázka měla být posouzena v rozporu s judikaturou, která naopak dosud řešena nebyla a kterou konkrétní otázku má Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak ji (sám) dříve posoudil.

Pokud se snad žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. ), to ovšem v podaném dovolání neučinila (žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu žalobkyně neoznačila).

Má-li být dovolacím soudem naopak vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Návrh obsažený v dovolání, aby právní otázka byla posouzena jinak, než jak ji vyřešil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, významově neodpovídá (ve smyslu ) zákonnému požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. , z 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. , kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. ). I v případě tohoto dovolacího důvodu by bylo třeba označit dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a nabídnout důvody, pro které by jej měl Nejvyšší soud nově překonat.

Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ).

Dovolání, ač sepsáno advokátem, je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, na nějž zákonodárce klade daleko přísnější formální požadavky (a potud předepisuje povinné zastoupení advokátem).

I ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatelky ve smyslu d, trpí dovolání týmiž vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné ( ). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil v již zmiňovaném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Zcela nad rámec závěru o neprojednatelnosti podaného dovolání pro vady lze, jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, připomenout, že námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, je žalobkyní zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem (již od 1. 1. 2013) zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. ). Dovolání lze ve smyslu totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.

K případným v dovolání namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vadné provádění či hodnocení důkazů, překvapivost apod.), dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu ) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ). Tedy ani poukaz na vady řízení tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.

V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání, směřující proti výroku o nákladech řízení, je však podle objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl ( ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny ( ). V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí soudu u prvního stupně z výše vyložených důvodů řízení o něm zastavil.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 6. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu