Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3452/2022

-607

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné PAJU s. r. o. se sídlem v Praze, Dlouhá č. 16/705, IČO 25598350, zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, Haškova č. 153/17, proti povinné Y. T., narozené dne XY, bytem v XY, Švýcarská konfederace, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, pro 5 120 885,57 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení a odklad provedení exekuce, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. a u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 EX 1175/16, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2022, č. j. -561, takto:

Odůvodnění:

1. Povinná podáním ze dne 23. 2. 2016 doručeným téhož dne soudnímu exekutorovi navrhla zastavení exekuce a odklad provedení exekuce vedené na základě pověření Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 1. 2016, č. j. -35, soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, se sídlem v Brně, Veveří č. 125, podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 12. 2010, č. j. -157, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2012, č. j. -174, jimiž byl k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 5 120 885,57 Kč nařízen prodej zástavy ve vlastnictví povinné, a to pozemku p. č. st. XY s budovou č. p. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY (dále jen „předmětné nemovité věci“). Svůj návrh zdůvodnila zejména tím, že podle jejího názoru „je nárok zajištěný zástavním právem promlčen a ze stejného důvodu je pak promlčeno také zástavní právo“.

2. Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. -57, opraveným a doplněným usnesením ze dne 4. 10. 2016, č. j. -80, rozhodl, že exekuce vedená soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-venkov JUDr. Petrem Kociánem pod sp. zn. 137 EX 1175/16 na základě pověření Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 1. 2016, č. j. -35, se zastavuje (výrok I), že provedení této exekuce se odkládá „do pravomocného skončení řízení o zastavení“ (výrok II), že oprávněná je povinna zaplatit povinné na nákladech řízení 72 264,53 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové (výrok III), že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Petru Kociánovi na nákladech exekuce částku, jejíž výše bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok IV) [usnesením ze dne 4. 10. 2016, č. j. -80, rozhodl, že „výše nákladů soudního exekutora JUDr. Petra Kociána se nevyčísluje“], a že povinná je povinna zaplatit oprávněné „na nákladech řízení o soudní prodej zástavy vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. částku ve výši 19 740 Kč (náklady řízení před soudem prvního stupně), částku ve výši 5 760 Kč (náklady řízení před odvolacím soudem), částku ve výši 3 388 Kč (náklady řízení před dovolacím soudem)“ k rukám advokáta JUDr. Josefa Pernici (výrok V). Vycházel ze zjištění, že zástavní smlouvou a smlouvou o zřízení předkupního práva ze dne 7. 11. 2005 bylo zřízeno zástavní právo na předmětných nemovitých věcech (tehdy ve vlastnictví D. H.) ve prospěch zástavního věřitele Volksbank CZ, a. s., k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřené mezi Volksbank CZ, a. s., a D. H. dne 7. 11. 2005, že ze smlouvy ze dne 4. 1. 2007 vyplývá postoupení pohledávek mezi Volksbank CZ, a. s., jako postupitelem a oprávněnou jako postupníkem, že z důvodu prodlení s úhradou měsíčních splátek úvěru za měsíc červen a červenec 2008 se stala celá částka úvěru splatnou (ve výši 5 805 453,84 Kč), žeu ze dne 20. 12. 2010 D. H. uznala závazek z úvěrové smlouvy ve výši 5 370 885,57 Kč, že dne 25. 11. 2008 písemně uznala dluh ve výši 5 863 476 Kč a dne 9. 1. 2014 ve výši 5 619 376,20 Kč a že v prohlášení o prodloužení promlčecí doby ze dne 23. 1. 2015 prohlásila, že má vůči oprávněné dluh v celkové výši 1 550 000 Kč a že prodlužuje promlčecí dobu uvedeného dluhu, a to „o 10 let od doby, kdy počala běžet poprvé“. Soud prvního stupně dovodil, že splatnost úvěru nastala podle úvěrové smlouvy dne 13. 8. 2008 a od 14. 8. 2008 počala běžet promlčecí doba „jak pro závazek – úvěr, tak pro zástavní právo“, že běžela až do 11. 11. 2008, kdy byla u soudu podána žaloba na soudní prodej zástavy a kdy tedy došlo ke „stavění promlčecí doby“, a že promlčecí doba začala znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (30. 8. 2012), neboť oprávněná nepodala exekuční návrh v přiměřené lhůtě (podala ho až dne 19. 1. 2016, „což je celkem 1 235 dnů po právní moci usnesení o soudním prodeji zástavy, tedy cca 3,38 roku“). K opakovanému uznání závazku z úvěrové smlouvy obligační dlužnicí D. H. soud prvního stupně nepřihlédl, neboť v době uznání závazku „byla osoba obligační a zástavní dlužnice odlišná“. Dospěl proto k závěru, že zástavní právo je promlčeno.

3. K odvolání oprávněné i povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. -561, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV, ve výroku V je zrušil, ve výroku III je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně „v tomto rozsahu“ k dalšímu řízení a rozhodl, že na náhradě nákladů vzniklých státu v odvolacím řízení jsou povinny zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Blansku povinná 16 715,10 Kč a oprávněná 42 590 Kč. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že v situaci, kdy je zástavním dlužníkem osoba odlišná od obligačního dlužníka, nemají právní úkony představující uznání dluhu či prohlášení o prodloužení promlčecí lhůty ze strany obligačního dlužníka vliv na běh promlčecí lhůty zástavního práva, které zajišťuje pohledávku téhož věřitele. Uvedl, že pokud by jednostrannými právními úkony obligačního dlužníka došlo k prodloužení promlčecí doby také zástavního práva, a to „v takovém rozsahu, že by bylo možno v důsledku této skutečnosti učinit závěr, že exekuční návrh byl podán ještě v době, kdy zástavní právo promlčeno nebylo (dosud nebyla promlčena zajištěná pohledávka)“, nebyl by tu důvod pro zastavení předmětné exekuce z důvodu promlčení zástavního práva. Z uvedeného důvodu svoji pozornost zaměřil nay, obsahující uznání závazku a prohlášení o prodloužení promlčecí doby učiněné D. H., pravost jejíhož podpisu na těchto listinách – stejně jako dobu, kdy „k jejich vyhotovení mělo reálně dojít“ – povinná zpochybňovala. Odvolací soud uvedl, že jakmile jsouy „z hlediska jejich pravosti co do podpisu osoby … a co do doby, kdy byly … vyhotoveny, popřeny“, je na oprávněné, aby svoje tvrzení o tom, že došlo k realizaci právních úkonů obsažených v listinách osobou v nich označenou a v době v nich uvedené, prokázala (že „je takto zatížena důkazním břemenem“). Na základě provedeného dokazování odvolací soud shledal, že co se týká „sporované pravosti podpisů“, oprávněná svoje tvrzení prokázala, naopak „z hlediska posouzení pravosti těchto sporných listin z hlediska doby, kdy měly být tytoy vyhotoveny a povinnou i podepsány“ (povinná namítala, žey byly účelově vyhotoveny dodatečně, a tedy nikoliv v době označené na listinách), „je již situace poněkud odlišná“. Uzavřel, že oprávněná prokázala, že ve dnech uvedených na listinách obsahujících uznání závazku a prohlášení o prodloužení promlčecí doby D. H.y podepsala, pouze ve vztahu k listinám – „Uznání závazku s datem 4. 1. 2007, Uznání dluhu s datem 25. 11. 2008 a Prohlášení o prodloužení promlčecí doby s datem 23. 1. 2015“, na nichž byly podpisy D. H. úředně ověřeny. Pokud však jde oy „Uznání závazku ze dne 20. 12. 2010 a Uznání závazku ze dne 9. 1. 2014, na nichž k legalizaci podpisu … nedošlo“, oprávněné se nepodařilo prokázat, že v uvedených dnech D. H. předmětný závazek uznala. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „k poslednímu prodloužení promlčecí doby tak prokazatelně došlo v souvislosti s uznáním závazku, a tou datovanou dne 25. 11. 2008, a to o čtyři roky, takže běh promlčecí doby závazku zajištěného zástavním právem skončil 25. 11. 2012“, a že „pokud jde o běh promlčecí doby zástavního práva zajištujícího obligační závazek … běh této (tříleté) promlčecí lhůty skončil 30. 5. 2015“, neboť oprávněná po pravomocném skončení řízení o soudním prodeji zástavy nepokračovala bez zbytečného odkladu „v uplatňování svých nároků“ a učinila tak až dne 19. 1. 2016, kdy podala exekuční návrh v této věci. Uzavřel, že tak soud prvního stupně „v konečném důsledku“ rozhodl správně, jestliže návrhu povinné na odklad provedení exekuce i návrhu na její zastavení z důvodu promlčení zástavního práva vyhověl.

4. Proti usnesení odvolacího soudu (do výroku I v části, ve které bylo rozhodnuto o zastavení exekuce) podala oprávněná dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, „který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti soukromé listiny“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že „je-li zpochybněna pravost soukroméy, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z tétoy vyvozuje pro sebe příznivé následky“, a že „je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli vě vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivostiy nese ten, kdo pravdivosty popírá“, a v této souvislosti odkazuje „zejména“ na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. . Dovolatelka namítá, že se odvolací soud svým závěrem o tom, že oprávněná neunesla důkazní břemeno, pokud jde oy označené jako „Uznání závazku s datem 20. 12. 2010“ a „Uznání závazku s datem 9. 1. 2014“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „neboť z jeho judikatury mimo jiné vyplývá, že popření (zpochybnění) data podpisu, resp. data vyhotovení soukroméy, které je v ní uvedeno, není popřením pravosti dotčenéy, nýbrž ve skutečnosti představuje zpochybnění její správnosti, tj. pravdivosti“. „Jestliže tedy v dané věci byla prokázána pravost ‚Uznání závazku s datem 20. 12. 2010‘ i ‚Uznání závazku s datem 9. 1. 2014‘ … pak za situace, kdy povinná popřela rovněž pravdivost (správnost) datování obou uvedených (soukromých) listin, ji měl odvolací soud … vyzvat, aby uvedla, proč v tomto směru popírá správnost (nikoli tedy pravost) dotčených listin a aby zároveň nabídla ke svým tvrzením příslušné důkazy; je-li totiž prokázána … pravosty (tj. podpis jejího vyhotovitele), uplatní se domněnka správnosti jejího obsahu a je pak na tom, kdo popírá pravdivost skutečností vě uvedených …, aby tyto skutečnosti vyvrátil“. Dovolatelka proto považuje závěr odvolacího soudu, že oprávněná podala svůj exekuční návrh v této věci až po marném uplynutí promlčecí lhůty týkající se uplatněného zástavního práva, za „přinejmenším předčasný“. Odvolacímu soudu také vytýká, že napadené rozhodnutí založil na závěru o neunesení důkazního břemene oprávněnou, aniž jí předtím poskytl při jednání náležité poučení podle . Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu „ve výroku I., pokud jím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce,“ a „dále v závislých výrocích,“ a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dosavadní judikaturu nelze na posouzení pravosti a správnostiy s ohledem na právní úpravu obsaženou v „aplikovat“ a že při zpochybnění pravosti a správnosti soukroméy, vyhotovené či předkládané k důkazu po účinnosti nynějšího , zatěžuje důkazní břemeno ohledně pravosti a správnosti takovéy toho, kdo z dotčenéy vyvozuje pro sebe příznivé právní následky. Jelikož v posuzovaném případě to byla oprávněná, kdo „listiny předkládala a dovozovala z nich pro sebe příznivé právní následky (absence promlčení)“, za situace, kdy byla ze strany povinné pravost a správnost uznání závazku popřena, „tížilo důkazní břemeno oprávněnou ohledně pravosti i správnosti“.

6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

9. V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení procesní otázky rozložení důkazního břemene týkajícího se pravosti a správnosti soukroméy. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání oprávněné proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení přípustné.

10. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je opodstatněné.

11. Pro posouzení soukroméy jako důkazního prostředku je významná její pravost a správnost. je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu vě zachyceném, popřípadě učinil prohlášení vě obsažené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. ). V opačném případě se jedná ou nepravou, zfalšovanou, pozměněnou. Není-li pravá, nebude zpravidla ani správná. Správnostíy se rozumí její obsahová správnost, tj. pravdivost. je správná, jestliže to, co je v ní uvedeno, se shoduje se skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. ).

12. Podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, je na každém, kdo se dovolává soukroméy, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá použita proti osobě, kteráu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnosty byla uznána.

13. Ustálená judikatura dovolacího soudu již v minulosti vyslovila právní názor, že pravidla vyplývající z ustanovení § 565 o. z. platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných (procesních) pravidel o rozložení důkazního břemene mezi účastníky sporu v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu. Proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. ).

14. Nejvyšší soud se otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a správnosti (pravdivosti) soukroméy, v minulosti již mnohokrát zabýval. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukroméy, nebo zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost. Je-li zpochybněna pravost soukroméy, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z tétoy vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli vě vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti (správnosti)y, nese ten, kdo pravdivost (správnost)y popírá. Je-li popřena pravdivost soukroméy, vyzve soud podle toho, o jakou soukromouu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá, a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornouu, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povazey, zejména pak k tomu, jde-li ou v neprospěch vystavitele, anebo v jeho prospěch (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. ). V posledně uvedeném usnesení Nejvyššího soudu dovolací soud rovněž vyslovil názor, že popření data podpisu představuje popření správnosti (pravdivosti) soukroméy (nikoli tedy její pravosti).

15. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že byla-li prokázána pravost písemných uznání závazku ze dne 20. 12. 2010 a ze dne 9. 1. 2014 (pravost podpisu obligační dlužnice D. H. na těchto soukromých listinách, kterou povinná zpochybňovala), pak popřela-li povinná správnost (pravdivost) dat jejich podpisu, nese důkazní břemeno opaku (ohledně svého tvrzení, žey byly vyhotoveny dodatečně). Povinná proto měla být odvolacím soudem vyzvána, aby uvedla, proč správnost (pravdivost) dat podpisu uvedených listin popírá, a aby označila k prokázání svého tvrzení důkazy ( věta první ). Opačný právní názor odvolacího soudu, že jakmile jsouy co do doby, kdy byly vyhotoveny, popřeny, je na oprávněné, aby svoje tvrzení o tom, že došlo k realizaci právních úkonů obsažených v listinách v době v nich uvedené, prokázala, a že je v tomto směru zatížena důkazním břemenem, tak není správný.

16. Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – v dovoláním napadeném výroku správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení (včetně výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odkladu provedení exekuce a který je podle obsahu závislý na napadeném výroku o zastavení exekuce, a akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení ( věta první ).

17. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( a část první věty za středníkem ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu