Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3169/2021

21 Cdo 3169/2021-419

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce G. J., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská č. 445/6, proti žalovanému S. ch. h. v., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Kovaříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 1583/24, o 3.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2021 č.j. -394, takto:I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.193,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Kovaříka, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská č. 1583/24.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3,300.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16.2.2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní (manažerské) smlouvy ze dne 1.5.2011 jako ředitel pro útvar XY a že podle dodatku k pracovní smlouvě z téhož dne činila mzda žalobce 550.000,- Kč měsíčně a současně bylo ujednáno, že žalobci „v případě ukončení výkonu práce na příslušné pracovní pozici“ náleží jednorázová finanční kompenzace ve výši šestinásobku měsíční mzdy, tedy částka 3,300.000,- Kč. Protože dne 17.1.2014 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.1.2014, vznikl žalobci nárok na výše uvedenou finanční kompenzaci (odchodné), kterou mu však žalovaný přes jeho výzvy doposud nezaplatil. Poté, co žalovaný namítl, že dne 31.5.2013 byl mezi účastníky uzavřen dodatek č. 3 k (v pořadí druhé) manažerské smlouvě ze dne 6.11.2012, ve kterém byl zcela vypuštěn nárok žalobce na odchodné, žalobce následně tvrdil, že jeho nárok na odchodné vznikl na základě druhé manažerské smlouvy ze dne 6.11.2012, a to v souvislosti s jeho vzdáním se funkce ke dni 30.12.2013, a že žádný dodatek č. 3 k manažerské smlouvě, který by měl za následek zánik jeho práva na odchodné, nepodepsal.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3.7.2019 č.j. -350 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 406.858,97 Kč k rukám zástupce žalovaného a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem 30.350 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce od 1.5.2011 pracoval u žalovaného na základě pracovní (manažerské) smlouvy ze dne 1.5.2011, nejprve jako ředitel pro XY, a poté od 6.11.2012, na základě nové manažerské smlouvy, jako odborný ředitel XY až do prosince 2013, kdy se své funkce vzdal, a ke dni 31.1.2014 skončil pracovní poměr účastníků na základě jejich dohody ze dne 14.1.2014. Žalobce byl po dobu pracovního poměru odměňován podle dodatku č. 1 k první manažerské smlouvě a dodatku č. 2 k druhé manažerské smlouvě měsíční mzdou ve výši 550.000,- Kč. Od 1.6.2013 došlo v souvislosti se snižováním výdajů žalovaného ke snížení mzdy žalobce na 90.000,- Kč měsíčně a zbytek odměny žalobce žalovanému „fakturoval jako OSVČ, přičemž tato úprava mzdy byla provedena dodatkem 3 druhé (manažerské) smlouvy ze dne 31.5.2013, který žalobce podepsal nejpozději před ukončením pracovního poměru v lednu 2014 (jako z jeho strany antedatovaný)“. Žalobce měl zpočátku v manažerských smlouvách (jejich dodatcích) smluvně upravené odstupné ve výši šestinásobku měsíční mzdy (tj. 6 x 550.000,- Kč), resp. přímo ve výši 3,300.000,- Kč. Tato situace se změnila zmíněným dodatkem č. 3 ze 31.5.2013, který nahradil všechny předešlé manažerské smlouvy, včetně jejich dodatků, ve kterém (kromě výše zmíněného snížení mzdy) vůbec nebylo upraveno odchodné. Ačkoliv žalobce tvrdil, že tento dodatek č. 3 nepodepsal a že na žalovaným předloženém originálu není jeho podpis, znaleckým posudkem Mgr. Ing. Lenky Pejchové bylo „s mírou blížící se jistotě“ prokázáno, že podpisy na tomto dodatku (vyhotoveném v české a anglické verzi, stejně tak jako všechny předešlé smluvní dokumenty) jsou právě podpisy žalobce. Dalším znaleckým posudkem Ing. Antonína Koryny sice nebylo vyloučeno, že předmětný dodatek mohl být vytvořen připojením listin z jiných smluv či jiných podepsaných písemností, avšak v kontextu s ostatními důkazy (výpověďmi svědků M. Š. a P. H., originálními listinami ostatních smluvních dokumentů a elektronické komunikace žalobce se žalovaným z rozhodné doby) a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, je soud prvního stupně „přesvědčen“ o tom, že k uzavření sporného dodatku č. 3 mezi účastníky skutečně došlo, a že žalobce nepředložil žádné důkazy, jimiž by byla pravost a pravdivost tohoto dodatku úspěšně zpochybněna. Vzhledem k tomu, že samotné antedatování dodatku nemůže způsobit jeho neplatnost („neboť se jej dopustil v první řadě žalobce jako zaměstnanec a nadto je nutné na takto dodatečně schválený právní úkon, smlouvu, pohlížet, jako by byl od počátku bezvadným“), a protože „na základě mezi stranami sporného dodatku č. 3 bylo nepochybně od června roku 2013 fakticky plněno“, soud prvního stupně uzavřel, že „na dodatek č. 3 druhé (manažerské) smlouvy je nutné po formální stránce hledět jako na platně uzavřený od 31.5.2013, tedy že jím byly od 1.6.2013 (z důvodu omezení pracovního poměru žalobce a zahájení jeho dalších činností ve prospěch žalovaného jako OSVČ) sjednány nové mzdové podmínky, včetně úpravy odstupného“, které již od tohoto data nebylo mezi účastníky sjednáno, a žalobci tudíž nárok na žalované plnění nevznikl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8.2.2021 č.j. -394 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 56.146,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Kovaříka. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „žalovaný prokázal pravost a správnost sporné y dodatku č. 3 k manažerské smlouvě z 31.5.2013“ a že ze závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistiky „nevyplynul závěr, že by předmětný dodatek byl zmanipulován, falzifikován, a že by třetí obsahující podpisy účastníků byla vložena do uvedeného dodatku“, když „z pouhého rozešití a sešití listin takovýto závěr učinit nelze, znalec dospěl k závěru, že pokud byla uvedená třetí převzata z jiných podepsaných listin, nemohlo se jednat o y, které mu byly předloženy jako srovnávací materiál, tedy manažerské smlouvy a dodatky z roku 2011 a 2012, když tyto byly vytištěny na jiném papíře a jiným tiskovým zařízením“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž „správně rozložil důkazní břemeno na účastníky, jestliže žalovaný prokázal, že předmětná existuje, je správná, a pravá“, a „bylo na žalobci, který tvrdil uvedenou manipulaci a falzifikaci a antidatování (správně antedatování) uvedené y, aby tato tvrzení prokázal“. Tvrzení žalobce však „nebyla prokázána ani výpověďmi svědků“, jestliže „svědkyně Š. nebyla přítomna žádnému podpisu dokumentů, pouze popsala určitou praxi v advokátní kanceláři pracující pro žalovaného při vytváření a nakládání s dokumenty, a svědek H. nevypověděl nic o případném kompenzačním ujednání, pouze uvedl, že žalobce podepsal u, jejíž obsah svědek nezkoumal, před svědkem v jeho kanceláři“. Ani podle mínění odvolacího soudu „samotné antidatování (správně antedatování) dodatku způsobené především žalobcem nemá vliv na platnost právního úkonu, rovněž tak nesoulad v jazykových verzích dodatku nezpůsobuje neplatnost ujednání“, a „nejedná se ani o vzdání se nároku před jeho vznikem dle zák. práce“, když „žalobci takovýto nárok nevznikl“. Za daného stavu tedy dodatek č. 3, který neobsahuje ujednání o odstupném, nahradil všechny předešlé manažerské smlouvy a jejich dodatky, přičemž pracovní poměr žalobce „skončil nikoliv rezignací na manažerskou funkci, ale až písemnou dohodou o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu dle ke dni 31.1.2014“. Protože v dohodě o skončení pracovního poměru dohodou nebyl uveden žádný důvod ukončení pracovního poměru, nelze ani dovodit, že by žalobci náleželo odstupné podle ustanovení až c) zák. práce (žalobce ostatně deklaroval spíše osobní důvody pro skončení pracovního poměru u žalovaného). Z uvedených důvodů se proto odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uplatněný nárok žalobce není opodstatněný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „kdo nese důkazní břemeno při tvrzené manipulaci s u (nesprávnosti y)“,a odchýlil se tak od judikatury dovolacího soudu k právní úpravě v rozhodném znění (obč. ), podle které nejedná-li se o veřejnou u, je na každém, kdo se dovolává soukromé y, aby prokázal její pravost a správnost. Žalobce od počátku upozorňoval, že dodatek č. 3 jím nikdy podepsán nebyl. Domnívaje se, že na něm není jeho pravý podpis, namítal též pravost podpisu. Znalecký posudek písmoznalecký prokázal pravost podpisu žalobce, nicméně upozornil na patrnou manipulaci s u, kdy podpisová strana v anglické i české verzi byla připojena dodatečně, a znalkyně doporučila zkoumání kriminalistické. Kriminalistický posudek pak potvrdil, že poslední podpisová strana byla pravděpodobně vytištěna jindy anebo jinde než první dvě strany a nevyloučil, že podpisová strana byla převzata z jiné y (jakých žalobce jako ředitel uzavíral řadu). Odvolací soud za daného stavu potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalovaný prokázal „pravost a správnost“ sporného dodatku č. 3, aniž by si však ujasnil rozdíl mezi pravostí a správností y. I pravá totiž může být nesprávná a naopak – jinými slovy, pravý podpis na straně 3 manipulovaného dodatku neznamená, že první dvě strany dodatku nebyly vyměněny, jak uvedl kriminalistický posudek. To by znamenalo, že je nesprávná v tom smyslu, že její text nezachycuje správně obsah vzájemného ujednání, bylo-li vůbec jaké. Soud prvního stupně tento rozdíl nečiní vůbec a odvolací soud nejprve uvádí, že soud prvního stupně shledal pravost y (byť to ani při pečlivém čtení prvostupňového rozsudku nikde nalézt nelze), a následně doplňuje, že vlastně prvostupňový soud shledal i správnost y (ani to se nikde neuvádí). Přitom posouzení obou skutečností a rozdílu mezi nimi je pro rozhodnutí tohoto sporu klíčové. Dále dovolatel namítal, že v případě „konvalidace“ právního úkonu smluvními stranami podle ustanovení zák. práce v rozhodném znění se použijí pravidla kontraktačního procesu uvedená v ustanovení a násl. obč. v rozhodném znění, podle nichž mj. návrh na uzavření smlouvy zaniká „uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu“ [ obč. ]. V daném případě podle jeho názoru taková situace nastala, neboť z dokazování vyplynulo, že v květnu 2013 zajistil personální ředitel žalované, pan H., podpisy členů představenstva na obou stejnopisech návrhu dodatku č. 3, tyto měl předat žalobci, který je měl mít několik měsíců u sebe, a potom je měl až v lednu 2014 podepsat. Bezpochyby se tak podle názoru žalobce „jednalo o nevčasnou akceptaci, tedy o akceptaci mezitím zaniklého návrhu“. Podle ustanovení obč. by sice i pozdní přijetí návrhu mohlo mít účinky včasného přijetí, avšak pouze tehdy, kdyby o tom žalovaný žalobce bez odkladu vyrozuměl, a to ústně nebo odesláním zprávy. Soudy v dané věci však „nezjistily ničeho o tom, že by žalovaný žalobce vyrozuměl o tom, že nevčasně přijatý návrh v lednu 2014 akceptoval a že by o tom žalobce zpravil“. Kromě toho žalobce vyslovil názor, že podle v rozhodném znění (k 6.11.2012, kdy byla uzavřena druhá manažerská smlouva, od níž žalobce odvozuje uplatněný nárok) stranám pracovněprávního vztahu nic nebránilo svobodně si sjednat kompenzaci pro manažera (odchodné) i pro případ, že se vzdá pracovního místa, neboť se jednalo o úpravu odstupného ve prospěch zaměstnance. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť žádnou z jeho námitek nelze považovat za opodstatněnou. Podle názoru žalovaného je napadený rozsudek odvolacího soudu „po právní stránce věcně správný a netrpí žádnými vadami“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného od 1.5.2011, nejprve na základě pracovní (manažerské) smlouvy ze dne 19.5.2011 jako „ředitel pro útvar XY“, následně od 6.11.2012 na základě „nové“ (v pořadí druhé) pracovní (manažerské) smlouvy ze dne 10.11.2012 jako „odborný ředitel XY; v pracovních smlouvách bylo současně ujednáno, že zaměstnavatel může zaměstnance z vedoucího pracovního místa odvolat a že se zaměstnanec může svého pracovního místa vzdát. Podle dodatku č. 2 (smlouva o mzdě a dalších plněních) k (druhé) manažerské smlouvě ze dne 10.11.2012 byla mezi účastníky sjednána mj. měsíční mzda ve výši 550.000,- Kč (článek 1 bod 1.) a současně bylo ujednáno, že „dojde-li k odvolání zaměstnance nebo vzdání se pracovního místa přísluší mu finanční kompenzace ve výši 3,3 mil. Kč“ (článek 1 bod 4.); obě pracovní smlouvy, včetně jejich dodatků, byly vyhotoveny v české a anglické verzi s tím, že v případě nesouladu mezi nimi bude rozhodující verze česká. Dopisem ze dne 30.12.2013 se žalobce vzdal svého stávajícího pracovního místa, pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou uzavřenou dne 17.1.2014 ke dni 31.1.2014 a žalobce následně podle výše uvedeného dodatku č. 2 uplatnil u žalovaného nárok na peněžité plnění ve výši 3,300.000,- Kč. Žalovaný v průběhu řízení předložil českou a anglickou verzi dodatku č. 3 (smlouva o mzdě a dalších plněních) k (druhé) manažerské smlouvě ze dne 6.11.2012, obě verze datované dnem 31.5.2013, s tím, že žalobce měl mít tyto y u sebe více než půl roku, než je (obě jazykové verze) ještě před ukončením pracovního poměru v lednu 2014 podepsal a antedatoval zpětně ke dni 31.5.2013. V dodatku č. 3 bylo „z důvodu, že zaměstnanec byl pověřen jiným projektem ve skupině“, mezi účastníky sjednáno od 1.6.2013 snížení měsíční mzdy na částku 90.000,- Kč (článek 1 bod 1.), a bylo zcela vypuštěno ujednání o „finanční kompenzaci“ v souvislosti s odvoláním žalobce z vedoucího pracovního místa nebo vzdáním se tohoto místa; současně zde bylo uvedeno, že tento dodatek „v plném rozsahu nahrazuje veškeré předchozí dodatky k manažerské smlouvě“ (článek 5 bod 5.). S poukazem na uvedenou u žalovaný odmítl žalobci požadované plnění zaplatit. Nato žalobce popřel, že by žalovaným předložený dodatek č. 3 k manažerské smlouvě podepsal. Poté, co na základě znaleckého posudku Ing. Mgr. Lenky Pejchové bylo v průběhu řízení zjištěno, že podpisy na jméno J. G. na české i anglické verzi dodatku č. 3 „jsou pravými podpisy žalobce“, žalobce – s poukazem na pochybnosti znalkyně ohledně integrity obou verzí dokumentů – namítl, že „je pravděpodobné, že podpisové strany byly k údajnému dodatku č. 3 dodatečně přiloženy z jiného dokumentu“.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení procesní otázky rozložení důkazního břemene týkajícího se pravosti a správnosti soukromé y, a případně též hmotněprávní otázky dodatečného schválení pracovněprávního úkonu podle ustanovení , , ve znění účinném do 31.7.2013. Protože tyto právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání, ( věta prvá ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Je mimo pochybnost, že pro posouzení soukromé y jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v ě zachyceném, popřípadě učinil prohlášení v ě obsažené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2000 sp. zn. ). V opačném případě se jedná o u nepravou, zfalšovanou, pozměněnou. Není-li pravá, nebude zpravidla ani správná. Správností y se rozumí její obsahová správnost, tj. pravdivost. je správná, jestliže to, co je v ní uvedeno, se shoduje se skutečností.

Podle ustanovení , , účinného od 1.1.2014 (dále jen „o. z.“), je na každém, kdo se dovolává soukromé y, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá použita proti osobě, která u zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost y byla uznána.

Sporný dodatek č. 3 k manažerské smlouvě (obě jeho jazykové verze) je sice datován dnem 31.5.2013 (s účinností ke dni 1.6.2013), pravidla vyplývající z ustanovení § 565 o. z. však platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných (procesních) pravidel o rozložení důkazního břemene mezi účastníky sporu v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu. Proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce.

Nejvyšší soud se otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti (správností) soukromé y, v minulosti již mnohokrát zabýval. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé y, či zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost. Je-li zpochybněna pravost soukromé y, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této y vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v ě vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti (správnosti) y nese ten, kdo pravdivost (správnost) y popírá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2018 sp. zn. , ze dne 21.12.2009 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2017 sp. zn. ). Výše citované ustanovení o. z. v zásadě tento závěr reflektuje.

Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že námitky žalobce, že sporný dodatek č. 3 nepodepsal a že, pokud byl v řízení (znaleckým posudkem) prokázán opak, že „je pravděpodobné, že podpisové strany byly k údajnému dodatku č. 3 dodatečně přiloženy z jiného dokumentu“, znamenají zpochybnění pravosti y. Zahrnují v sobě jednak tvrzení, že žalobce spornou u nepodepsal, a jednak tvrzení, že je zfalšovaná (technicky „manipulovaná“, pozměněná), a že tedy žalobce neprojevil vůli v ě vyjádřenou. Za této situace, kdy pravost dodatku č. 3 byla žalobcem zpochybněna, bylo na žalovaném, který ze skutečností v ě uvedených pro sebe vyvozoval příznivé právní důsledky, aby pravost dodatku č. 3 prokázal. Teprve v případě, kdyby žalovaný toto důkazní břemeno unesl, by bylo na místě zabývat se – pokud by ji žalobce popíral – pravdivostí sporného dodatku č. 3; důkazní břemeno by zde zatěžovalo žalobce.

Z obsahu spisu se podává, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaného dne 25.7.2017 Ing. Mgr. Lenkou Pejchovou, bylo zjištěno (prokázáno), že podpisy na jméno J. G. na české i anglické verzi dodatku č. 3 „jsou pravými podpisy žalobce“. Na uvedené zjištění žalobce reagoval námitkou, že „je pravděpodobné, že podpisové strany byly k údajnému dodatku č. 3 dodatečně přiloženy z jiného dokumentu“. Z následně vyhotoveného znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace technické zkoumání dokladů a písemností, vyhotoveného dne 3.12.2018 Ing. Antonínem Koryntou, vyplynulo, že „k vyhotovení sporných písemností (české a anglické verze dodatku č. 3) mohly být použity druhé listy z jiných originálních listin/písemností“, že „nelze vyloučit, že by se mohlo jednat o dodatky smluv nebo jiné písemnosti, které obsahují shodné záhlaví s logem společnosti tak, jako sporné dodatky“, avšak že „se nejedná o předložené srovnávací materiály datované v roce 2011“, které měli možnost předložit oba účastníci řízení (žalobce i žalovaný). Podle těchto závěrů znalec sice připustil možnost, že sporný dodatek č. 3 mohl být technicky „manipulován“, ovšem se zřetelem k tomu, že nebyly zjištěny konkrétní y, které byly k „manipulaci“ vskutku použity („z pouhého rozešití a sešití listin závěr o manipulaci učinit nelze“, jak uvedl odvolací soud), a po zhodnocení dalších důkazů (výpovědi svědkyně Š. o zavedené praxi vyhotovování písemností, výpovědi svědka H. i samotného žalobce, originálních listin ostatních smluvních dokumentů či elektronické komunikace účastníků z rozhodné doby), které byly v průběhu řízení provedeny k této sporné skutkové otázce, lze – přes určité formulační nepřesnosti (na které upozorňuje žalobce v dovolání) – sdílet konečný závěr odvolacího soudu, že žalovaný prokázal pravost (a tedy i správnost, kterou žalobce nijak nezpochybnil) y – sporného dodatku č. 3.

Přisvědčit nelze ani úvaze dovolatele, že v daném případě nemohlo dojít k dodatečnému odstranění nedostatku (sjednané) písemné formy pracovněprávního úkonu (dodatku č. 3 k manažerské smlouvě) smluvními stranami podle příslušné pracovněprávní úpravy účinné v době vyhotovení předmětného dodatku, tedy podle , , ve znění účinném do 31.7.2013 (dále jen „zák. práce“), případně subsidiárně (v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů – srov. zák. práce) podle , , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“).

V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že náležitosti písemného dvoustranného právního úkonu zaměstnavatele a zaměstnance (smlouvy nebo dohody), jímž se upravují (zakládají, mění nebo ruší) práva a povinnosti vyplývající z pracovního poměru, spočívají v tom, že se obsah tohoto pracovněprávního úkonu uvede v příslušné ě. Písemná smlouva (dohoda) zaměstnavatele a zaměstnance přitom nemusí být učiněna vlastnoručně, nýbrž je běžné, že se tyto právní úkony zhotovují mechanickými prostředky. Další náležitostí písemné formy dvoustranného pracovněprávního úkonu jsou podpisy obou účastníků (osob jednajících za jednotlivé smluvní strany) umístěné na konci textu smlouvy (dohody), jimiž účastníci (smluvní strany) jako subjekty právního vztahu potvrzují, že se ztotožňují se vzájemnými souhlasnými projevy vůle obsaženými v jejím textu.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zák. práce nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní strany tuto vadu dodatečně odstraní.

Ustanovení § 20 odst. 1 zák. práce smluvním stranám umožňuje, aby vadu ve (písemné) formě pracovněprávního úkonu, která by jinak způsobila jeho absolutní neplatnost, „dodatečně odstranily“. Je přitom lhostejné, zda písemnou formu právního úkonu vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, tak jako tomu bylo v projednávané věci stran sporného dodatku č. 3 k manažerské smlouvě (srov. článek 9 bod 3 obou manažerských smluv). Toto „dodatečné odstranění“ nedostatku písemné formy pracovněprávního úkonu znamená, že smluvní strany svoji vůli nejprve vyjádřenou jen ústně nebo konkludentně dodatečně projeví písemně, čímž bude vada pracovněprávního úkonu zhojena a o pracovněprávním úkonu bude platit (fikce), že byl bezvadný již od počátku (ex tunc). Tímto způsobem lze dodatečně odstranit vadu ve formě pouze u dvoustranných (nebo vícestranných) pracovněprávních úkonů (smluv, dohod), vyjma kolektivních smluv (srov. § 20 odst. 3 zák. práce), a předpokládá součinnost obou (všech) smluvních stran. Nebude-li jedna ze smluvních stran ochotna svoji vůli dodatečně projevit písemně, nemůže být vada pracovněprávního úkonu jinak zhojena. Lhůta a ani doba, do jejíhož uplynutí by smluvní strany mohly vadu ve formě pracovněprávního úkonu „dodatečně odstranit“, není předepsána; mohou tak zřejmě učinit kdykoliv, kdy na tom budou mít zájem.

V projednávané věci z výsledků dokazování vyplynulo, že obě jazykové verze sporného dodatku č. 3 k manažerské smlouvě, datované dnem 31.5.2013 a opatřené podpisy členů představenstva žalovaného, předal žalovaný v květnu 2013 žalobci, který je měl několik měsíců u sebe, než je v lednu 2014 podepsal a antedatoval zpětně ke dni 31.5.2013. Domnívá-li se žalobce, že za této situace se „jednalo o nevčasnou akceptaci, tedy o akceptaci mezitím zaniklého návrhu“ ve smyslu ustanovení § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., potom přehlíží, že podle zjištění soudů v mezidobí mezi vyhotovením dodatku č. 3 a jeho podepsáním žalobcem se smluvní strany řídily tímto dodatkem a mezi smluvními stranami „bylo na základě sporného dodatku od června 2013 fakticky plněno“. V daném případě se tak nejednalo o situaci, kdy byl pozdě přijat návrh smlouvy, ale o situaci, kdy byl návrh přijat (ústně, konkludentně) včas, neboť podle sporného dodatku č. 3 bylo mezi účastníky od června 2013 fakticky plněno, avšak právní úkon nebyl učiněn ve sjednané (písemné) formě. Tuto vadu však účastníci v lednu 2014 „dodatečně odstranili“, jestliže – jak bylo uvedeno výše – ustanovení § 20 odst. 1 zák. práce nestanoví žádnou lhůtu, v níž tak musí smluvní strany učinit.

Protože již za tohoto stavu je odůvodněn závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobce, nezabýval se dovolací soud další námitkou žalobce týkající se smluvní volností stran při sjednávání odchodného, neboť – i kdyby byla opodstatněná – na konečné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé by to již nemělo žádný vliv.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování jeho práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. ] ve výši 23.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát Mgr. Petr Kovařík je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.893,- Kč (srov. , věta druhá ).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 28.193,- Kč zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 3. 2022

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu