Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3895/2016-202

-202

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Cashdirect, s.r.o., se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, IČO 27080617, zastoupené Mgr. Marošem Tomko, advokátem se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované Občanské demokratické straně, se sídlem Praha, Truhlářská 1106/9, PSČ 110 00, IČO 16192656, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 7 086 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. -167, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. dubna 2016, č. j. -167, jakožto odvolací soud, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně) ze dne 21. července 2015, č. j. -118, kterým bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud přezkoumal odvolací námitku žalované týkající se nepřípustného přenášení důkazního břemene k prokázání skutečnosti, kdy byl podepsán sporný dodatek č. 1 ke smlouvě o poskytování reklamních služeb uzavřené dne 21. dubna 2010 mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně (dále jen smlouva), jíž byla pohledávka postoupena, a považoval ji za důvodnou, když dovodil, že soud prvního stupně pochybil, spokojil-li se toliko s pouhou kopiíy dodatku č. 1 smlouvy. Žalovaná totiž namítala, že dodatek č. 1 ke smlouvě nebyl podepsán D. P., jako oprávněným zástupcem žalované v postavení předsedy regionální rady regionálního sdružení ODS dne 23. dubna 2010, jak je uvedeno v dodatku č. 1, ale až později, kdy již D. P. nebyl předsedou regionální rady regionálního sdružení ODS. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalovaná zpochybnila soukromouu, kterou žalobkyně předložila jen v kopii, bylo na žalobkyni, aby prokázala pravost a pravdivost tétoy. Navrhla-li žalovaná, aby žalobkyně předložila originály, neboť jen z něj lze zjistit závěr o době, kdy tato byla podepsána, považoval odvolací soud návrh žalované za legitimní a bylo povinností žalobkyně, aby tutou žalobkyně předložila, resp. aby soud prvního stupně k předložení takovéy žalobkyni vyzval. Odvolací soud se zároveň ztotožnil s námitkou žalované, že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o prokázání data podepsání dodatku č. 1 dne 23. dubna 2010, nebyl-li předložen originály dodatku, a jestliže datum podepsání dodatku č. 1 soud prvního stupně vzal za prokázané toliko z výpovědi jednatele společnosti Comunica a. s. (předchůdkyně žalobkyně) a D. P., jehož výpověď označil sám soud prvního stupně za nevěrohodnou. Odvolací soud uzavřel, že teprve po předložení originálu dodatku č. 1, jako soukroméy, jíž měla být navýšena původní cena plnění smlouvy ve výši 2 974 000 Kč bez DPH na částku 8 879 000 Kč bez DPH, tj. o 5 905 000 Kč vyšší (s DPH 7 086 000 Kč), může soud učinit závěr o její pravosti či správnosti, případně zvážit, zda je namístě nařídit vypracování znaleckého posudku. Až poté bude podle závěru odvolacího soudu možno rozhodnout o oprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 7 086 000 Kč s příslušenstvím.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z (dále jen „“), neboť odvolací soud se dle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přisvědčil námitce žalované týkající se přenesení důkazního břemene a dovodil, že bylo na žalobkyni, aby prokázala pravost a správnost kopiey předložené k důkazu za situace, kdy žalovaná namítala nesprávnost data podepsání předloženéy. Dovolatelka přitom poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. února 2002, sp. zn. , podle něhož: „Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.“

Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu přisvědčil námitce žalované a nesprávně dovodil, že žalobkyni tíží důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti kdy byl dodatek č. 1 ke smlouvě podepsán. Dovolatelka zdůraznila, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc rozhodnou skutečnost. V této souvislosti týkající se důkazního břemene při prokazování pravosti a pravdivosti (správnosti) soukroméy dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru: „Je-li popřena pravdivost soukroméy, vyzve soud podle toho, o jakou soukromouu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornouu, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povazey, zejména pak k tomu, jde-li ou v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. , ze dne 27. října 2005, sp. zn. , ze dne 29. června 2006 sp. zn. , a ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. ). Obdobně v rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož je-li zpochybněna pravost soukroméy, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z tétoy vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli vě vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivostiy nese ten, kdo pravdivosty popírá.“

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná popřela pravost dodatku č. 1, jestliže v průběhu řízení žalovaná nikdy nepopírala pravost tohoto dodatku, nerozporovala podpis D. P., ani skutečnost, že by D. P. k podpisuy neměl oprávnění, ale pouze popírala správnost (pravdivost) data uvedeného na dodatku č. 1, když tvrdila, že byla podepsána později, než je naě uvedeno. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že prokázat skutečnost týkající se data podepsání dodatku lze pouze z origináluy, neboť také kopie účastníkem předložené je soud povinen hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů. Podle dovolatelky obecně laděná námitka nedostatečnosti kopií a požadavek na předložení originálůy druhou stranou nemůže automaticky vést k prokazování pravosti kopií jejich předkladatelem a zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V případě námitky nepravosti kopie soukroméy soud nesmí jen proto, že účastník předložil kopie a nikoliv originály, pominout zásadu volného hodnocení důkazů a musí hodnotit tento důkaz (kopiiy) v souvislosti s ostatními důkazy. Vyplývá-li z nich, že jde o námitku nepodloženou, nestačí to k přechodu důkazního břemene na předkladateley.

Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ponechává v platnosti, a aby rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalobkyně není podle přípustné, neboť otázka důkazního břemene ve vztahu k soukroméě byla odvolacím soudem řešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal i odvolací soud, když zmínil rozhodnutí sp. zn. nebo sp. zn. . Zdůraznila, že v případě, že účastník řízení popře pravost nebo správnost soukroméy, pak důkazní břemeno stíhá toho, kdo popřenouu předložil k důkazu a tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukroméy – viz např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. . Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalovaná navrhla jeho zamítnutí, neboť odvolací soud podle jejího názoru rozhodl správně.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem ( a ), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle , neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, kdo z účastníků nese důkazní břemeno o prokázání pravdivosti soukroméy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je podle důvodné, neboť odvolací soud nastolenou právní otázku nesprávně posoudil.

Nejvyšší soud se v minulosti ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti soukroméy. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že co do otázky důkazního břemene, je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukroméy či zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost.

Nejvyšší soud ohledně osoby nesoucí důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti soukroméy dospěl k závěru, že je-li zpochybněna pravost soukroméy, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z tétoy vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli vě vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivostiy nese ten, kdo pravdivosty popírá.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také uzavřel, že je-li popřena pravdivost soukroméy, vyzve soud podle toho, o jakou soukromouu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornouu, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povazey, zejména pak k tomu, jde-li ou v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch.

K výše uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. , na který poté navázal ve svých dalších rozhodnutích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. , a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. a další).

V řešené věci žalovaná popírala správnost data podpisu uvedeného na dodatku č. 1, tedy zpochybňovala správnost (pravdivost) soukroméy. Za takové situace, kdy byla žalovanou popřena pravdivost data podepsání dodatku č. 1, jakožto soukroméy, a soud nevyzval žalovanou, aby uvedla, proč pravdivost popírá a nabídla ke svému tvrzení důkazy, a jestliže předloženou kopii dodatku č. 1 smlouvy nezhodnotil odvolací soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a trval na předložení originálu dodatku č. 1, odchýlil se odvolací soud od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně řešení otázky, kdo z účastníků nese důkazní břemeno. Odvolací soud nesprávně dovodil, že bylo na žalobkyni, aby prokázala správnost dodatku č. 1, a že teprve po předložení originálu soukroméy (předmětného dodatku č. 1 smlouvy) může soud prvního stupně učinit závěr o její pravosti či správnosti.

Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 a např. i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154, k otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii přijal závěr, že neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopiíy, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopiíy soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení a násl. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. , veřejnosti dostupné, jako i předešlá uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – pokud nebylo uvedeno jinak – na www.nsoud.cz).

Odvolací soud tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí učinil závěr, že prokázat skutečnosti týkající se data podepsání dodatku č. 1 smlouvy lze pouze z origináluy, neboť z výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že soud je povinen hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu a násl. i kopiiy. V řešeném případě proto nebylo namístě bez dalšího hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinit závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o pravosti a správnostiy, jestliže na výzvu soudu nepředložila originály dodatku č. 1 smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k otázce důkazního břemene při zpochybnění správnosti (pravdivosti) soukroméy. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle bez jednání ( ) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle věta druhá rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s závazný.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á

předsedkyně senátu