Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 185/2023

-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně O. R., advokátky se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Veronikou Olivou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Břetislavova č. 63, proti žalované M. D., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská č. 769/18, o 14.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2022 č.j. -142, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2022 č.j. -142, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22.3.2022 č.j. -118 ve věci samé, není podle ustanovení přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Otázkou promlčení práva na odměnu advokáta za poskytnutí právní pomoci (služeb) se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že promlčecí doba začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo. Vzhledem k tomu, že smlouva mezi advokátem a klientem o poskytování právních služeb má charakter příkazní smlouvy ve smyslu ustanovení § 2430 o.z., vzniká advokátovi právo na zaplacení odměny tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně, splněním příkazu (tj. provedením všech úkonů právních služeb, které byly podle obsahu příkazní smlouvy pro splnění příkazu nezbytné), a před splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení, nikoliv vyúčtováním odměny; vyúčtování odměny je toliko předpokladem splatnosti odměny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2022, sp.zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2012 sp.zn. , který zmiňuje i odvolací soud, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2011 sp.zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2019 sp.zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2010 sp.zn. ). Pro závěr o tom, jaký byl mezi advokátem a klientem ujednán obsah příkazní smlouvy (obsah příkazu), přitom není podstatné – jak se dovolatelka mylně domnívá – samotné znění plné moci udělené advokátovi klientem. Plné moci jsou totiž jen jednostrannými právními úkony příkazce, jimiž příkazník – ve vztahu k třetím osobám nebo ve vztahu k soudu – prokazuje oprávnění jednat jménem příkazce (srov.např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2009 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2019 sp.zn. , na které rovněž poukazuje i odvolací soud). Proto jen ze samotné plné moci nelze bez dalšího usuzovat, zda v rámci vnitřních poměrů mezi příkazcem a příkazníkem jsou úkony advokáta skutečně v mezích příkazu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb).

Dovodil-li tedy odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, že za situace, kdy obsahem příkazní smlouvy mezi žalobkyní (advokátkou) a žalovanou (klientkou) bylo „obstarání záležitosti – zastupování žalované ve správním řízení o správním vyhoštění žalované z území členských států EU“, vzniklo žalobkyni právo na odměnu splněním příkazu, tj. „okamžikem doručení konečného rozhodnutí odvolacího správního orgánu (dne 4.5.2018)“, bez ohledu na skutečnost, kdy tuto odměnu žalobkyně žalované později vyúčtovala, případně kdy žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s novou advokátkou, jde o závěr, který je se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu konformní.

Namítá-li dovolatelka, že s ohledem na znění „generální plné moci“ udělené žalobkyni žalovanou, bylo obsahem příkazu rovněž podání správní žaloby proti konečnému rozhodnutí odvolacího správního orgánu (Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 7.5.2018), potom přehlíží, že – jak vyplývá z výše podaného výkladu – pro závěr, co bylo obsahem příkazu, není významný obsah samotné plné moci. Podstatný je v tomto směru toliko dohodnutý obsah příkazní smlouvy, tedy to, zda by žalobkyně (učiněním tohoto úkonu – podáním správní žaloby) jednala v mezních příkazu založeného smlouvou o poskytnutí právní pomoci (služeb), což přinejmenším z jejího navazujícího vyjádření, že se s žalovanou „nakonec z důvodu časové zaneprázdněnosti žalobkyně dohodly“, že žalobkyně správní žalobu podávat nebude (že ji podá kolegyně žalobkyně - advokátka O. R.), ani dovodit nelze.

Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svého názoru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2013 sp.zn. , potom nebere patřičně v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s názory zde přijatými k rozlišování mezi „dohodou o plné moci a samotnou plnou mocí“. Závěr, který se zde vyjadřuje k situaci, kdy „zmocnitel vystaví zmocněnci plnou moc, jež obsahově nekoresponduje s jejich dohodou o zmocnění“, však řeší význam obsahu plné moci ve vztahu ke třetím osobám, zatímco pro posuzovanou věc bylo naopak podstatné, jaký význam má obsah plné moci pro samotné smluvní strany příkazní smlouvy (z hlediska posouzení jednání příkazníka v mezích dohodnutého příkazu).

Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“, lze usuzovat, že žalobkyně napadá dovoláním rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ani v tomto směru však není její dovolání přípustné [srov. ].

Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2023

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu