Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2954/2022

30 Cdo 2954/2022-409

USNESENÍ

Janiga Labs, s. r. o.

České republice – Ministerstvu financí

, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 58 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. -368, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. -328, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 6. 2015 do zaplacení (výrok I), řízení co do částky 4 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 6. 2015 do zaplacení zastavil (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 99 508 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Částky původně ve výši 62 500 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého daňového řízení zahájeného dne 9. 9. 2009 Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6 pod č. j. 250676/09/006934108951 daňovou kontrolou u žalobkyně, v rámci kterého bylo dne 25. 7. 2012 vydáno 24 dodatečných daňových výměrů, které byly následně k odvolání žalobkyně dne 25. 11. 2014 správcem daně zrušeny (dále jen „posuzované daňové řízení“). Ve věci bylo soudem prvního stupně nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. -49, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 39 720 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 780 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. -85, první rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 39 720 Kč s příslušenstvím, konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, v zamítavém výroku první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání žalované ale Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. -116, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. -169, kterým žalobu co do částky 58 150 Kč s příslušenstvím zamítl a co do částky 4 350 Kč s příslušenstvím řízení zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní, rovněž rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. -218, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. -250, oba rozsudky opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v rámci kterého po vydání třetího rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem. Vzhledem k tomu, že výrok II třetího rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení co do částky 4 350 Kč s příslušenstvím nabyl oddělené právní moci, zůstala předmětem řízení pouze částka 58 150 Kč s příslušenstvím.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje jen do výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I o věci samé rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 , čl. IV a XII a čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ).

Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s d, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.

Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. , bodu 16.

Žalovaná v dovolání výslovně vymezila osm právních otázek, které předkládá dovolacímu soudu k vyřešení, neboť je považuje za „esenciální pro efektivní a zároveň zákonný postup orgánů finanční správy, zejména s přihlédnutím k recentní rozkolísanosti judikatury v této oblasti“ (část IX dovolání). Ohledně těchto otázek však žalovaná řádně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou právní otázku), neboť v části II dovolání pouze obecně konstatovala, že ohledně těchto otázek se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. … otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Žalovaná tudíž jednak vymezila předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním (vzájemně se vylučujícím) způsobem a navíc je nespecifikovala pro každou otázku samostatně. Rovněž není z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, nebo která konkrétní otázka hmotného práva má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně (tj. jaká jsou tato vzájemně rozporná rozhodnutí). V tomto rozsahu tedy dovolání žalované neobsahuje náležitosti vyžadované a je vadné.

Zbývající část dovolání (části III až VIII) je převážně pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalovaná domáhá přezkumu správnosti posouzení otázky, zda lze do daňového řízení zahrnout i daňovou kontrolu, která podle ní měla být posouzena v rozporu s (v dané věci) vydaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , a dále i s nálezem Ústavního soudu (v související věci) ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , a dále nesouhlasila se závěrem, že daňové řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž v něm účastníkům svědčí právo na přiměřenou délku řízení, a v této souvislosti poukázala na dle ní rozkolísanou judikaturu, kterou navrhovala překonat předložením věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“).

Otázka, zda lze do daňového řízení zahrnout i dobu daňové kontroly, nemůže přípustnost dovolání podle založit, neboť tím, že ji do doby trvání daňového řízení odvolací soud zahrnul, se od judikatury Nejvyššího, ani Ústavního soudu neodchýlil. V žalovanou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , vydaném v předmětné věci, totiž Nejvyšší soud uzavřel, že daňová kontrola je jedním z dílčích oprávnění správce daně v rámci daňového řízení a že daňové řízení včetně daňové kontroly představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dotýká se i práva na informační autonomii jednotlivce, které je dotčeno právě v průběhu daňové kontroly, jedná se tedy o řízení, jehož předmětem je základní právo a svoboda, v jehož rámci žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku řízení. Daňovou kontrolu tudíž Nejvyšší soud za součást daňového řízení považoval. Tento závěr Nejvyššího soudu (včetně závěru, že daňová kontrola je součástí daňového řízení) pak akceptoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , vydaném v související věci, a vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. .

Výše uvedené závěry nejsou v rozporu ani s žalovanou zmiňovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. ), které se vztahují k definici daňové kontroly, neboť ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. , nepovažovaly daňovou kontrolu za samostatné řízení, ale jen za jeho součást, za jedno z procesních oprávnění správce daně, které se uplatňuje v průběhu daňového řízení. Daňová kontrola v rámci daňového řízení představuje fázi „dokazování“, kdy správce daně zkoumá předložené podklady a daňový subjekt může podávat námitky, vyjádření či doplňovat podklady, což mu po ukončení daňové kontroly do vydání dodatečných daňových výměrů již umožněno není (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. , nebo LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 331–332). Zahájením daňové kontroly, která má vymezený předmět a rozsah, tedy začalo ve vztahu k žalobkyni doměřovací řízení, které následně bez nutnosti zahajovat další řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. ) vyústilo ve vydání 24 dodatečných daňových výměrů, které byly následně k odvolání žalobkyně zrušeny. Jedná se tudíž o jedno doměřovací řízení, po celou jehož dobu byl daňový subjekt v nejistotě, jak doměřovací řízení dopadne, a zda při odvedení přezkoumávané daně za přezkoumávané období postupoval správně či nikoliv. Pokud žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že daňové řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž v něm účastníkům svědčí právo na přiměřenou délku řízení, uvedeným v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , tak Nejvyšší soud (tříčlenný procesní senát) neshledal na základě argumentace žalované důvody pro to, aby věc velkému senátu postoupil. Podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu a svůj odlišný názor zdůvodní. Žalovaná namítala rozpornost závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , který vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. (dále jen „rozsudek velkého senátu“), s řadou rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, nicméně sama zdůraznila, že pohled na tuto problematiku prošel dlouhým (20 let trvajícím) judikaturním vývojem. Za této situace tudíž nemůže vzájemnou rozpornost judikatury založit diskrepance mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , který vycházel z nového judikaturního přístupu vyjádřeného v rozsudku velkého senátu, a dřívějšími rozhodnutími, které byly právě sjednocujícím rozsudkem velkého senátu překonány (srov. žalovanou namítané rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. , ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. ) a které vycházely z překonaného závěru, že v daňovém (resp. správním) řízení (vyjma řízení o uložení daňového penále, které bylo posouzeno pro účely výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako řízení trestní a za počátek takového trestního řízení bylo považováno doručení rozhodnutí o uložení penále) účastníkům nesvědčí právo na přiměřenou délku řízení a vznik nemajetkové újmy tak spojovaly pouze s konkrétními průtahy v řízení. Další namítané rozsudky Nejvyššího soudu se týkaly zcela jiného typu nároku, a to náhrady majetkové škody vzniklé v důsledku konkrétních průtahů v řízení, nikoliv odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ), judikaturní rozpor tedy rovněž zakládat nemohou. Pokud žalovaná dále poukazovala na diskrepanci mezi takto vyvinutou judikaturou a (ve vztahu k rozsudku velkého senátu) pozdějším usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. , tak forma usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost v první řadě vylučuje, aby v něm mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu zákona o soudech a soudcích, a který by zakládal judikaturní rozpor (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ). Navíc toto usnesení, které bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , řešilo odškodnění za zcela jiný typ řízení (odvolací řízení, v rámci kterého bylo rozhodováno o poškozeným požadovaném převedení přeplatku na jedné dani na jiný druh daně) a na závěry rozsudku velkého senátu zcela odkazovalo, takže jeho závěry se nemohly do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , dostat.

Rozpornost nově ustálené judikatury Nejvyššího soudu a judikatury Ústavního soudu nemůže založit ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. , na nález pléna Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. , na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. , či na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. , která se týkají zcela jiné právní problematiky. Navíc i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , vychází ze závěru, že daňové řízení včetně daňové kontroly představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví dle d, to však nic nemění na tom, že daňové řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo (a to buď právo vlastnit majetek, nebo právo na informační autonomii jednotlivce, které je dotčeno v průběhu daňové kontroly), což právě zakládá právo účastníka takového řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů podle d (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. ).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že ohledně shora specifikované právní otázky nerozhoduje dovolací soud rozdílně, nýbrž došlo k judikaturnímu vývoji, s nímž se žalovaná neztotožňuje, nicméně Nejvyšší soud neshledal důvod, aby se od takto vyvinuté judikatury odchýlil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první ve spojení s a , a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč určené podle věty první, bodu 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle , neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Žalovaná tedy je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 3. 2023

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu