Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3922/2020

30 Cdo 3922/2020-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. J., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem,advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2020, č. j. -151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 10. 12. 2019, č. j. -141, odmítl žalobu o zaplacení částky 86 250 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou odvolacího řízení vedeného Finančním ředitelstvím pro hl. m. Prahu (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Námitka žalobce, že otázka aplikace y základních práv Evropské unie na daňové řízení byla Nejvyšším soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. , vyřešena nesprávně, a proto by měla být posouzena jinak, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle , o soudech a soudcích, tedy cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak. V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve spojených věcech sp. zn. a C-130/13, Kamino International Logistics BV (C-129/13) aDatema Hellmann Worldwide Logistics BV (C-130/13) proti Saatssecretaris van Financiën, týkající se dodržování práva na obhajobu a práva být vyslechnut podle y základních práv Evropské unie v celním řízení vedeném u fiskálních autorit členských států. Dosavadní judikaturu SDEU v tom, že ustanovení y základních práv Evropské unie se nelze dovolávat vůči členským státům, nýbrž výlučně vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie, citované rozhodnutí nepřekonává. Mezi orgány Unie odvolací daňový orgán nepatří. Nejvyšší soud též nepřehlédl, že ve výše uvedených rozhodnutích SDEU nadto výslovně zdůraznil, že základních práv Evropské unie na řízení, v nichž byly vydány jím přezkoumávané celní výměry ze dne 2. a 28. 4. 2005, co do své časové působnosti nevztahuje, neboť vstoupila v platnost dne 1. 12. 2009 (srov. bod 28 rozhodnutí SDEU). Jelikož v rozsahu závěrů shora formulovaných považuje Nejvyšší soud označený článek za acte claire ve smyslu výjimek formulovaných v rozhodnutí SDEU 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, neobrátil se na SDEU postupem podle článku 268 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o zodpovězení předběžné otázky týkající se jeho aplikace na řízení o přeplatku na nadměrném odpočtu DPH.

Námitka žalobce, že daňové řízení spadá pod Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v žalobcem namítaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. . Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , který navazuje na žalobcem citovaný nález Ústavního soudu, totiž vyplývá, že„právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu y, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.“. Předmětem posuzovaného řízení však nebylo základní právo nebo svoboda garantované u či d, ale v jeho rámci bylo rozhodováno o žalobcem požadovaném převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 14 773 Kč na daň z příjmu fyzických osob.

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 5. 2021

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu