Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2854/2022

21 Cdo 2854/2022-151

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, o zaplacení 500 808 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2022, č. j. -127, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022, č. j. -127, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak), podle které princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. ). Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 126/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ), resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. , který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 57/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ; z recentních rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. ).

Jestliže podle skutkového závěru odvolacího soudu žalobce byl ochoten pro žalovanou pracovat (nedal najevo, že „již není ochoten dále pro žalovanou pracovat“), lze souhlasit se závěrem, že „za dané situace bylo na žalované, aby se se žalobcem dohodla na dalším pracovním zařazení nebo s ním skončila pracovní poměr. Pokud tak žalovaná neučinila, nelze v pasivním postoji žalobce spatřovat zneužití výkonu práva.“ Výkon výdělečné (podnikatelské) činnosti bez souhlasu zaměstnavatele v rozporu s § 304 zák. práce je porušením pracovní povinnosti zaměstnance, které je důvodem pro rozvázání pracovního poměru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. , a ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. ); nepostupovala-li tak žalovaná, nemůže svojí nečinnost „dohánět“ prostřednictvím § 8 o. z.

Namítá-li žalovaná dále, že „není pravdou, že by žalovaná postupovala liknavě a neplnila pod dobu 9 let svou nabídkovou povinnost“, že „neposkytnutím součinnosti žalobce došlo ke zmaření doručení výpovědi a výpověď je tak třeba považovat za řádně doručenou“, že „žalobce u žalované pracovat nechtěl a tímto svým postojem se nijak netajil, a naopak ho dával před jinými zaměstnanci zřetelně najevo,“ pak správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu