Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1582/2012

21

Cdo 1582/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

F. P.

, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 1317/32, proti žalovanému

TEZAS a. s.

se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 52, IČO 60193549, zastoupenému JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 19, o 133.056,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011 č. j. -159, takto:

I. Dovolání žalovaného

se zamítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit

žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.557,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Radka Vachtla, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská č. 1317/32.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 133.056,- Kč „s úrokem z prodlení od 2. 6. 2008“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 jako strážný, mu dne 3. 1. 2007 doručil okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. určeno neplatným, že žalobce sdělil žalovanému dopisy ze dne 15. 1. 2007 a ze dne 19. 1. 2007, že trvá na tom, aby byl u žalovaného i nadále zaměstnán, že na jeho písemnou žádost ze dne 17. 6. 2008 o „vyrovnání ušlé mzdy“ mu žalovaný „přiznal“ na „ušlé mzdě“ za dobu od ledna 2007 do června 2007 55.172,- Kč čistých s odůvodněním, že „nároky žalobce na výplatu ušlé mzdy neuznává, neboť žalobce porušil pracovní kázeň, vážně ohrozil majetek žalovaného, nikdy neprojevil skutečný zájem pokračovat v zaměstnání a podal výpověď, a proto mu s ohledem na ustanovení zasílá náhradu za prvních 6 měsíců“, a že na písemnou výzvu žalobce ze dne 19. 8. 2008 k úhradě rozdílu mezi „skutečnou a uhrazenou mzdou za 252 pracovní dní“ ve výši 133.056,- Kč žalovaný nereagoval.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 12. 2009 č. j. -77 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.120,- Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Ševčíka. Dospěl k závěru, že náhrada mzdy za dobu 6 měsíců od ledna 2007 do června 2007 ve výši 63.360,- Kč, kterou žalovaný zaplatil žalobci, představuje „dostatečné a přiměřené odškodnění žalobce za neplatné skončení pracovního poměru okamžitým zrušením“ a že další nárok na náhradu mzdy uplatněný žalobcem je „rozporný s dobrými mravy a představující zneužití práva“, neboť důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného bylo svévolné opuštění pracoviště žalobcem dne 29. 12. 2006, které se žalobce pokusil „zakrýt“ následnou účelovou návštěvou lékaře se záměrem „získat dodatečný důvod pro omluvu nepřítomnosti v zaměstnání“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2010 č. j. -112 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že soud prvního stupně se „zcela nad rámec žaloby zabýval důvody porušení pracovní kázně žalobcem“, které bylo posuzováno v řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , a že závěr soudu prvního stupně, podle něhož je požadavek žalobce na náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců v rozporu s dobrými mravy, není správný. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný zvolil „nepřiměřený způsob právní ochrany“, když přistoupil k rozvázání pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením namísto výpovědí, a že tímto jednáním, jakož i nepřidělováním práce žalobci porušil svou právní povinnost. Uzavřel, že nárok žalobce na náhradu mzdy, kterou podle ustanovení , , není možné poskytnout jen za část rozhodného období a jejíž výši ani nelze snížit, je i za dobu přesahující 6 měsíců „po právu“ a že není v rozporu s dobrými mravy.

Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 č. j. -127 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 133.056,- Kč s ročním úrokem z prodlení od 2. 6. 2008 do zaplacení ve výši „repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 93.329,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Vachtla. Opětovně dovodil, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu je přiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení , ale s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada mzdy podle ustanovení i za dobu od července 2007 do června 2008 v žalobcem požadované výši.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2011 č. j. -159 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.624,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Vachtla. Setrval na svém názoru, že uplatnění nároku žalobcem na náhradu mzdy z důvodu neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru za dobu přesahující 6 měsíců není v rozporu s dobrými mravy, a proto shledal rozsudek soudu prvního stupně správným.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že jednání žalobce, který v pracovní době bez omluvy opustil své pracoviště a následně účelově navštívil lékaře se záměrem získat dodatečný důvod pro omluvu nepřítomnosti v zaměstnání, je v rozporu s dobrými mravy, a z tohoto důvodu je náhrada mzdy, která byla žalobci vyplacena za dobu 6 měsíců, „adekvátní a zcela dostačující“. Uplatnění nároku na náhradu mzdy za další období považuje žalovaný za jednání žalobce „odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení a “, které „nemůže požívat právní ochrany“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se otázkou „rozporu nároku žalobce s dobrými mravy“ zabýval „pouze povrchně“. Podle názoru žalovaného je povinnost mu uložená nepřiměřeně tvrdá, a proto měla být tato tvrdost zmírněna postupem podle ustanovení a „odepřen výkon práva na základě jeho rozporu s dobrými mravy“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud „postupoval podle ustanovení , resp. odst. 2 “, neboť soudy se se všemi skutečnostmi, které žalovaný uvádí v dovolání a které dříve uváděl ve svých vyjádřeních, „beze zbytku vypořádaly“. Podle názoru žalobce by argumentace žalovaného, která je v posuzované věci „zcela irelevantní“, mohla mít význam pouze v případě sporu o „výpověď danou pro soustavné méně závažné porušování povinností“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný se žalobcem, který u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 jako strážný, dopisem ze dne 2. 1. 2007 doručeným žalobci dne 3. 1. 2007 okamžitě zrušil pracovní poměr, neboť žalobce „velmi hrubým způsobem porušil pracovní povinnosti“, když dne 29. 12. 2006 opustil své pracoviště na tzv. zadní vrátnici areálu žalovaného a ohrozil tak bezpečnost majetku žalovaného a dalších společností umístěných v areálu. Žalobce dopisy ze dne 15. 1. 2007 a ze dne 19. 1. 2007 sdělil žalovanému, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2008 č. j. -52 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008 č. j. -71, které nabyly právní moci dne 2. 6. 2008, bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný zaplatil žalobci náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od ledna 2007 do června 2007 ve výši 63.360,- Kč.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný doručil žalobci neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dne 3. 1. 2007 - podle , , ve znění , tedy podle ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Ustanovení § 69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§ 69 odst. 1 zák. práce).

Náhrada mzdy nebo platu, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy (platu) je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.

Rozsah náhrady mzdy nebo platu, na kterou má zaměstnanec nárok při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, je vždy odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem. ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu – na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. , , ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006) – v případě, že celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (platu), přesahovala šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy (platu) za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy (platu) zaměstnanci vůbec nepřiznat.

Uplatnění nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalovaného za dobu přesahující 6 měsíců nelze pokládat za jednání žalobce, které by bylo v rozporu s dobrými mravy.

Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. § 14 odst. 1 zák. práce). Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. , uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, považovat chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

V projednávané věci žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru se žalobcem okamžitým zrušením, neboť měl za to, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože soud pravomocným rozhodnutím vyhověl žalobě o určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru podané žalobcem a protože žalobce oznámil písemně žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trval i nadále a žalovaný, který žalobci přes toto jeho oznámení nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, byl povinen – jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout mu náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a nikoliv jen za dobu prvních 6 měsíců. Žalovaný mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobci přísluší náhrada mzdy, tím, že by mu umožnil pokračovat v práci; neučinil-li tak, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání žalobce spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za dobu přesahující 6 měsíců.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo 149 odst. 2 a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 14.210,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát Mgr. Radek Vachtl, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.047,- Kč ( , věta druhá ).

Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17.557,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu