Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 132/2021-81

KSCB 28 INS 16383/201742 ICm 3805/202029 ICdo 132/2021-81

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, PSČ 371 87, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s., zastoupenému Mgr. Petrem Pazderkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s., se sídlem v Českých Budějovicích, E. Rošického 1756, PSČ 370 05, identifikační číslo osoby 22861483, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2021, č. j. , -66 ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 9. února 2021, č. j. -37, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Určil, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Jihočeský kraj - dále též jen „finanční úřad“) ve výši 2.969.211 Kč z titulu platebního výměru k dani z přidané hodnoty č. j. 326796/20/2201-51522-303769, je v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že:

3. Usnesením ze dne 26. dubna 2018, č. j. -27 (mimo jiné), zjistil úpadek dlužníka (HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s.).

4. Dne 24. ledna 2020 podal žalovaný (JUDr. Ing. Miroslav Kořenář, jako insolvenční správce dlužníka) řádné přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém vyčíslil na řádku č. 64 vlastní daň ve výši 2.969.211 Kč, s tím, že na řádku č. 60 vyčíslil úpravu odpočtu daně dle ustanovení a násl. , o dani z přidané hodnoty, ve výši -2.451.932 Kč.

5. Platebním výměrem ze dne 18. února 2020, č. j. 326796/20/2201-51522-303769, vyměřil finanční úřad dlužníku pohledávku na dani z přidané hodnoty ve výši 2.969.211 Kč.

6. Na základě podání žalovaného ze dne 5. ledna 2021 finanční úřad jako správce daně zahájil dodatečné vyměřovací řízení ke zjištění správnosti vyměřené daně.

7. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – cituje ustanovení a a 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ustanovení , a 2, , a 4 a , daňového řádu, a ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty – dospěl k následujícím závěrům:

8. Předmětná pohledávka vznikla ve smyslu ustanovení § 3 daňového řádu na základě změny užívání stavby hokejové haly v roce 2019. Tuto skutečnost zohlednil žalovaný v daňovém přiznání za prosinec 2019 ve smyslu ustanovení § 78 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, na což žalobce reagoval vydáním platebního výměru.

9. Není správná argumentace žalovaného, že změnou užívání stavby hokejové haly došlo pouze k transformaci již existujícího nároku (vzniklého před zjištěním úpadku dlužníka), a že tuto skutečnost měl žalobce předvídat a přihlásit příslušné alikvotní částky za jednotlivé roky, ve kterých mohlo dojít ke změně užívání stavby hokejové haly, jako podmíněné pohledávky.

10. Před rozhodnutím o úpadku dlužníka předmětná pohledávka neexistovala a je zřejmé, že do insolvenčního řízení mohou být přihlášeny pouze pohledávky, které existují. Pohledávka vznikla až v roce 2019, kdy došlo ke změně užívání stavby hokejové haly v návaznosti na podané daňové přiznání dlužníka, na které reagoval žalovaný vydáním příslušného platebního výměru. Pohledávka je tedy ve smyslu ustanovení daňového řádu, ve spojení s ustanovením pohledávkou za majetkovou podstatou, kterou žalobce správně uplatnil v insolvenčním řízení.

11. Vzhledem k tomu, že pohledávka vznikla v roce 2019, nemohlo dojít k porušení zásad insolvenčního řízení dle ustanovení , jelikož žalobce nezískal žádné právo na přednostní uspokojení.

12. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2021, č. j. , -66 ( ):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , a , z ustanovení a zákona o dani z přidané hodnoty a z ustanovení daňového řádu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

14. V řízení dle se zjišťuje vlastní existence uplatňované pohledávky a v řízení dle se zjišťuje již jen to, zda a v jakém pořadí lze tuto pohledávku (existující a eventuálně též již pravomocně přiznanou) uspokojit v insolvenčním řízení.

15. Charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení je, že vznikly po rozhodnutí o úpadku, přičemž jejich výčet je taxativní. V insolvenčním řízení se tyto pohledávky nepřihlašují; uplatňují se vůči osobě s dispozičním oprávněním, přičemž o uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti vyrozumění stanoví prováděcí předpis. Srov. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Jde pouze o spor o pořadí pohledávky; pravost a výše pohledávky se v něm neřeší. Předmětem řízení v této věci je tedy jen posouzení, zda závazek dlužníka uhradit daň z přidané hodnoty „je pohledávkou“ za majetkovou podstatou ve smyslu .

16. Z ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá postup při úpravě odpočtu daně v důsledku změny účelu použití dlouhodobého majetku. Tento postup se týká i situací, kdy plátce (daně z přidané hodnoty) uplatnil odpočet u dlouhodobého majetku a v průběhu trvání opravného období jej začal používat pro účely, u nichž je nárok na odpočet krácen nebo je nulový. Opravné období pro odpočty umožňuje zabránit nepřesnostem při výpočtu odpočtů daně nebo neodůvodněným zvýhodněním anebo znevýhodněním osoby povinné k dani, jestliže změny skutečností rozhodných pro stanovení výše odpočtů nastaly (až) po podání daňového přiznání. Korekce uplatněného odpočtu se týkají dlouhodobého majetku trvale používaného jak pro účely, kdy má plátce nárok na odpočet, tak pro účely, které odpočet neumožňují. Plátce je povinen upravit odpočet u dlouhodobého majetku, dojde-li v některém z kalendářních roků následujících po roce, v němž byl odpočet uplatněn, ke snížení rozsahu použití majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně na vstupu; obdobnou korekci je oprávněn provést i ve svůj prospěch (dojde-li ke zvýšení rozsahu použití majetku pro uvedené účely). Zkoumané ustanovení mluví o letech následujících po roce uplatnění odpočtu, nikoli o roce pořízení majetku. Odpočet totiž nemusí být uplatněn v roce, v němž byl pořízen majetek. Úpravu daně nelze (následně) provést jen tehdy, neměl-li plátce nárok na odpočet daně při pořízení majetku (jednal-li při pořízení majetku výlučně v postavení osoby, která není povinna k úhradě daně z přidané hodnoty). Plátce je povinen po uplynutí každého kalendářního roku porovnat výši původně uplatněného odpočtu při nákupu majetku s rozsahem použití majetku pro účely opravňující k odpočtu v konkrétním kalendářním roce a korigovat část odpočtu, je-li výsledkem korekce snížení odpočtu (v opačném případě má právo korekci provést). Obdobím, v němž je plátce povinen případně korigovat výši odpočtu (opravným obdobím) je u pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor období deseti let. Zkoumané ustanovení obsahuje výčet variant, jejichž důsledkem je změna rozsahu použití majetku pro účely zakládající nárok na odpočet a následně povinnost (nebo možnost) odpočet upravit.

17. Daňový řád je ve vztahu k lex specialis; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 3416/2016 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2019, sp. zn. .

18. V projednávané věci podal insolvenční správce již za zdaňovací období 2019 přiznání k dani z přidané hodnoty s odpočtem daně na řádku č. 60 dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty, v důsledku čehož mu byla vyměřena daň ve výši 992.837 Kč neboť i v roce 2018 mělo dojít ke změně v rozsahu užívání stavby. Žalobce pohledávku uplatnil jako pohledávku za majetkovou podstatou, což insolvenční správce akceptoval a pohledávku uhradil. Dříve postupoval obdobně dlužník [i v letech 2014-2017 docházelo ke změně v rozsahu užívání stavby; [byla používána i k ekonomické (výdělečné) činnosti dlužníka (šlo o pronájmy a o reklamní činnost)].

19. Dne 24. ledna 2020 podal žalovaný přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2019, ve kterém na řádku č. 60 (úprava odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty) uvedl snížení odpočtu daně o částku 2.451.932 Kč a na řádku 64 uvedl vlastní daň ve výši 2 969 211,00 Kč. Finanční úřad z údajů uvedených v tomto zdaňovacím období daňové přiznání akceptoval a platebním výměrem vyměřil daň částkou 2.969.211 Kč. Žalovaný pro tentokrát již neakceptoval uplatnění pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou.

20. Změna v rozsahu užití dlouhodobého majetku je jednou ze skutečností vymezených v § 78 zákona o dani z přidané hodnoty, na jejichž základě se stanoví daňová povinnost za zdaňovací období. V daňovém přiznání se úprava odpočtu uvádí na řádku 60. Zvýšení odpočtu daně touto úpravou se vyjádří kladnou hodnotou, snížení pak hodnotou zápornou. Úprava odpočtu daně se provádí pouze jednou ročně za celý kalendářní rok, a to v daňovém přiznání za poslední zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém došlo ke změně účelu použití majetku. Změna rozsahu užívání dlouhodobého majetku, z jehož pořízení byl uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty, je v dispozici plátce daně (správce daně ji nemůže ovlivnit). Pohledávku, o které není známo, zda a v jaké výši vznikne, nelze přihlásit jako podmíněnou.

21. Z údajů uvedených v daňovém přiznání za zdaňovací období prosinec 2019 se podává, že daňová povinnost byla vyčíslena nejen z úpravy odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty, ale i z dalších zdanitelných plnění. Bylo jen na žalovaném, jak naloží s dlouhodobým majetkem, nebo jak kvalitně vyplní daňové přiznání. Pohledávka na dani z přidané hodnoty je pohledávkou vzniklou až po rozhodnutí o úpadku dlužníka (po 26. dubnu 2018) změnou užívání hokejové haly (dlouhodobého majetku dlužníka) v roce 2019 a přijetím jiných zdanitelných plnění, přičemž žalovaný netvrdil, že by zanikla uhrazením, případně jiným způsobem; jde tedy o daňovou pohledávku za majetkovou podstatou.

22. K odvolacím námitkám odvolací soud uvádí, že posuzovaná věc se liší od situací upravených ustanovením § 44 zákona o dani z přidané hodnoty a toto ustanovení nelze použít na danou věc ani analogicky. Předmětnou pohledávku (pohledávku spočívající v založení daňové povinnosti dlužníka ve smyslu § 78 zákona o dani z přidané hodnoty) pak nebylo možné přihlásit v propadné lhůtě do insolvenčního řízení jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. ; jde o rozsudek uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 85/2015)].

23. Vzhledem k tomu, že jde o spor o pořadí, nemají význam námitky, jimiž žalovaný brojí proti pravosti a výši pohledávky.

24. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:

[1] Je pohledávka vzniklá z titulu úpravy odpočtu daně dle zákona o dani z přidané hodnoty pohledávkou za majetkovou podstatou, respektive pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení a , jestliže poté, co před zjištěním úpadku dlužník uplatnil původní odpočet daně z přidané hodnoty u pořízeného dlouhodobého majetku a správce daně mu jej vyplatil, po zjištění úpadku a prohlášení konkursu provede insolvenční správce úpravu odpočtu daně dle zákona o dani z přidané hodnoty? Vzniká v takovém případě nová daňová povinnost, nebo jde o pohledávku, která měla být uplatněna v insolvenčním řízení přihláškou?

[2] Je institut úpravy odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty srovnatelný s transformací pohledávky (a jí podřaditelný) jako u pohledávek vzniklých postupem podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019, respektive podle § 46 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. dubna 2019?

25. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:

K otázce č. 1 (k okamžiku vzniku pohledávky)

27. Dovolatel nesouhlasí se závěrem obou soudů, že ke změně užívání hokejové haly došlo (až) v roce 2019. Setrvává na názoru, že primární nárok na odpočet daně z přidané hodnoty uplatnil dlužník při pořízení hokejové haly v situaci, kdy hokejová hala vlastněná dlužníkem coby spolkem měla být určena pro užívání sportovišť (ledové plochy a tělocvičny) pro sportovní účely. Již tehdy (tedy) mělo v hokejové hale docházet ve smyslu ustanovení § 61 písm. d/ zákona o dani z přidané hodnoty k „(…) poskytování služeb úzce souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou právnickými osobami, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou činnost (…)“.

28. Finanční úřad tak již v době, kdy dlužník provedl odpočet daně v plné výši, musel a měl o této skutečnosti vědět (v úvahu přicházel jen poměrný odpočet daně, respektive odpočet daně v částečné výši dle § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty), leč nezabýval se jí a umožnil dlužníku uplatnit odpočet daně v plné výši, tedy částkou 26.651.435,37 Kč.

29. Dovolateli není zřejmé, jak soudy dospěly k závěru, že před rozhodnutím o úpadku pohledávka neexistovala (soudy tento závěr podrobněji neodůvodnily).

30. Provedený odpočet daně nelze chápat tak, že zanikl tím, že byl vrácen daňovému subjektu. Vzhledem k ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty je po dobu deseti let nutné „odpočet podrobovat posouzení“ co do nutnosti jeho úpravy; poskytnutý odpočet v té době „nadále existuje“ mezi daňovým subjektem (dlužníkem) a správcem daně (finančním úřadem) a za podmínek uvedených v § 78a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty je daňový subjekt buď oprávněn, nebo povinen provést úpravu odpočtu daně. Provedením úprav odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty, respektive dle § 78a zákona o dani z přidané hodnoty, tak dochází k úpravám nadále existujícího (původního) nároku na odpočet, nikoli ke vzniku nového nároku správce daně vůči daňovému subjektu.

31. Postavení žalobce lze v takovém případě připodobnit postavení ručitele nebo solidárního spoludlužníka, který přihlašuje do insolvenčního řízení jako podmíněnou pohledávku, která by mu vznikla uspokojením přihlášeného věřitele a žalobce měl postupovat stejně (ať již by šlo o pohledávku vázanou na splnění podmínky odkládací nebo rozvazovací). Z napadeného rozhodnutí též není seznatelné, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.

32. Není rozhodné, zda jde o pohledávku vázanou na splnění podmínky odkládací, nebo rozvazovací (podstatné je jen to, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), dovolatel má nicméně za to, že institut úpravy odpočtu daně dle zákona o dani z přidané hodnoty, respektive dle zákona o dani z přidané hodnoty je nutné podřadit pro potřeby tohoto řízení odkládací podmínce ve smyslu , (dále jen „o. z.“).

K otázce č. 2 (k transformaci pohledávky)

33. Dovolatel má nadále za to, že jde o situaci srovnatelnou s tou, kterou (k § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019) zmínil Nejvyšší soud v důvodech R 54/2012. K tomu se dovolává rovněž závěrů obsažených (opět k § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019) v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2013, č. j. -47 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 2856/2013 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Odtud dovolatel uzavírá, že stejně jako u uskutečněného zdanitelného plnění i u primárního odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty původní zdanitelné plnění (respektive původní odpočet) „zůstává“. Oběma soudům dovolatel vytýká, že neuvádějí, proč se v dané věci neuplatní jím označená judikatura.

34. Kdyby žalobci bylo přiznáno postavení věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou, vedlo by to k porušení zásad uvedených v a b/ . Odvolací soud se nezabýval namítaným porušením označených zásad, přičemž k závěru insolvenčního soudu (že takového porušení zde není) dovolatel zdůrazňuje, že prvotní odpočet daně vyplatil finanční úřad daňovému subjektu (dlužníku) před zjištěním úpadku, takže částka odpočtu daně „ze své logiky“ v době zjištění úpadku a prohlášení konkursu již nebyla součástí majetkové podstaty dlužníka. V době od prohlášení konkursu dovolatel provozoval závod dlužníka (pronajímal hokejovou halu pro sportovní a komerční účely), čímž byl generován zisk za účelem následného uspokojení věřitelů; použití takto vygenerovaného zisku na (přednostní) úhradu pohledávky finančního úřadu, by odporovalo označeným zásadám.

35. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žaloba není předčasná (jelikož platební výměr je ve smyslu ustanovení § 140 odst. 4 daňového řádu ve spojení s ustanovením § 103 odst. 1 a 2 daňového řádu v době jeho rozhodování pravomocný a vykonatelný) a že argumentace, kterou dovolatel brojí proti pravosti a výši pohledávky, je pro posouzení jejího pořadí bez významu. K tomu se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020, č. j. -30, k otázce, jakými způsoby se daňový subjekt může bránit proti platebnímu výměru vydanému v souladu s jeho daňovým tvrzením.

36. Odtud dovolatel uzavírá, že postupoval správně, když podal dne 5. ledna 2021 prostřednictvím datové schránky dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za roky 2018 a 2019, ve kterých provedl úpravy odpočtu dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty, když tak činil proto, aby napravil dlužníkem nesprávně provedený odpočet daně při uplatnění primárního nároku na odpočet daně.

37. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný v aktuálním znění.

38. Dovolání je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

39. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

40. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

41. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.

42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení , zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu:

( )Pohledávky za majetkovou podstatou

(…)

(2) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou

(…)

e) daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění,

(…)

( )Podání přihlášky

(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

(2) Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

(3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

(…)

( )

(1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.

(2) Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně.

(3) Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.

( )

(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

(…)

(4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

(…)

( )

(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

(2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

§ 78 (zákona o dani z přidané hodnoty)

(1) Původní odpočet daně uplatněný u pořízeného dlouhodobého majetku podléhá úpravě, pokud v některém z kalendářních roků následujících po roce, ve kterém byl původní odpočet uplatněn, dojde ke změně v rozsahu použití tohoto majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně. Obdobně se postupuje v případě, kdy plátce při pořízení dlouhodobého majetku nárok na odpočet daně neměl, protože daný majetek byl původně určený k použití v rámci ekonomické činnosti plátce pro účely, které nezakládají nárok na odpočet daně.

(2) Změny v rozsahu použití dlouhodobého majetku se posuzují samostatně za každý kalendářní rok v rámci lhůty pro úpravu odpočtu daně, a to ve srovnání se skutečnostmi, které plátce zohlednil při uplatnění původního odpočtu daně nebo při pořízení tohoto majetku, pokud nárok na odpočet daně neměl.

(3) Lhůta pro úpravu odpočtu daně činí 5 let a počíná běžet kalendářním rokem, v němž byl dlouhodobý majetek pořízen. V případě staveb, jednotek a jejich technického zhodnocení a v případě pozemků se lhůta pro úpravu odpočtu daně prodlužuje na 10 let.

(4) Změnou rozsahu použití dlouhodobého majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, se rozumí případy, kdy plátce

a/ uplatnil původní odpočet daně v plné výši a následně tento majetek použije pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v částečné výši nebo nárok na odpočet daně nemá,

b/ uplatnil původní odpočet daně v částečné výši a následně tento majetek použije pro účely, pro které nárok na odpočet daně nemá, nebo pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v plné výši,

c/ neměl nárok na odpočet daně a následně tento majetek použije pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v plné výši nebo v částečné výši, nebo

d/ uplatnil původní odpočet daně v částečné výši a vznikne rozdíl mezi poměrnými koeficienty nebo vypořádacími koeficienty.

(5) Pro účely úpravy odpočtu daně se technické zhodnocení považuje za samostatný dlouhodobý majetek.

(6) Úpravu odpočtu daně plátce provede za poslední zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém nastaly skutečnosti zakládající povinnost nebo možnost provést tuto úpravu.

§ 242 (daňového řádu)Pohledávky za majetkovou podstatou a majetek dlužníka

(1) Daňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou.

(…)

43. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka nadále rozhodný ve znění účinném do 31. května 2019, bez zřetele k tomu že žalobce pohledávku uplatnil v insolvenčním řízení (podle usnesení ze dne 5. října 2020, č. j. -58, jímž insolvenční soud vyzval žalobce k podání žaloby o určení pořadí pohledávky) 2. března 2020. V tomto znění jsou citována i výše uvedená ustanovení . Ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo v době vystavení platebního výměru (18. února 2020). Ustanovení daňového řádu ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (21. srpna 2017) a později nedoznalo změn.

44. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

K otázce č. 1 (k okamžiku vzniku pohledávky)

45. U této otázky Nejvyšší soud úvodem uvádí, že shledává nesprávným závěr odvolacího soudu, že daňový řád je ve vztahu k lex specialis (podložený odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. a sp. zn. ). K tomu Nejvyšší soud dodává, že rozsudek sp. zn. zmiňuje uvedený závěr (bez bližší argumentace) v odstavci

[

13

]

jen jako citát z důvodové zprávy k vládnímu návrhu daňového řádu a rozsudek sp. zn. , přijatý (až) 17. ledna 2019, formuluje dotčené závěry bez přihlédnutí k závěrům (dříve vydaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 69/2019“) [argumentačně jej ignoruje].

46. V R 69/2019 Nejvyšší soud uzavřel, že má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost), ve vztahu k plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Z tohoto závěru Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází; srov. např. odstavec 40. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018, sen. zn. , důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. , důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., odstavec 36. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. , odstavec 29. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2022, sen. zn. , nebo odstavec 21. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. . Důvod k jeho změně nenachází Nejvyšší soud ani na základě argumentace obsažené v označených rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Srov. (s přihlédnutím k tomu, že tam šlo o vztah , o správě daní a poplatků, k , o konkursu a vyrovnání) vedle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zmíněného již v důvodech R 69/2019, též nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 145/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 187/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 212/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 232/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nálezy jsou (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu]. Ostatně, ke vzájemnému vztahu a daňového řádu se podrobně vyjádřil (v odstavcích [30] až [38] odůvodnění) Nejvyšší správní soud v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 15. října 2020, č. j. -65, uveřejněném pod číslem 4119/2021 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož sjednocující potenciál vůči rozhodnutím obecných senátů Nejvyššího správního soudu je s přihlédnutím k ustanovením a násl. , (ve znění pozdějších předpisů), zjevný. Tam obsažená argumentace (na kterou Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) zjednodušený závěr shrnutý v odstavci 45. shora vylučuje.

47. Platí dále, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení , se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu nebo u jiného k tomu příslušného orgánu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 109/2020“), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v rozsudku sen. zn. , nebo v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. .

48. Pro poměry dané věci tedy platí, že úkolem soudu bylo v řízení zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele (finanční úřad) k podání žaloby o určení pořadí (usnesením ze dne 5. října 2020), mohla vzniknout jako pohledávka za majetkovou podstatou způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení ( ), respektive způsobem popsaným (v obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci.

49. V duchu téže logiky ovšem platí, že právně bezcenné (jelikož vybočující z rámce toho, co lze zkoumat ve sporu o pořadí pohledávky) jsou (i v předchozích fázích řízení byly) námitky dovolatele založené na tvrzení, že již primární odpočet daně se uskutečnil za podmínek, které takový odpočet daně (v plné výši) nedovolovaly. Jde opět o obranu, která má své místo ve sporu o pravost nebo výši pohledávky, nikoli ve sporu o pořadí uplatněné pohledávky.

50. K otázce, zda pohledávka z titulu úpravy původního odpočtu daně z přidané hodnoty uplatněného u dlouhodobého majetku v plné výši je pohledávkou, jejíž vznik je vázán na splnění odkládací podmínky ( ) spočívající v tom, že daňový subjekt použije v rozhodném období (srov. zákona o dani z přidané hodnoty) dlouhodobý majetek pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v částečné výši nebo nárok na odpočet daně nemá (srov. zákona o dani z přidané hodnoty), Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pohledávkami vázanými na splnění odkládací podmínky jsou jen takové pohledávky, u nichž podmínka má oporu v textu zákona nebo ve smluvním ujednání; srov. R 85/2015. Mechanismus vzniku předmětné pohledávky popsaný v zákona o dani z přidané hodnoty však závěr, že jde o pohledávku, která jako vázaná na splnění odkládací podmínky mohla být přihlášena již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, nepodporuje. Dovolatelem prosazované srovnání (připodobnění) postavení ručitele nebo solidárního spoludlužníka není přiléhavé již proto, že mechanismus přihlašování pohledávek osob, od kterých může věřitel požadovat plnění podle a 2 , je vázán (podle dikce ) jen na (odkládací) podmínku spočívající v uspokojení pohledávky věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku. Oproti tomu úprava obsažená v ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty předpokládá, že v rozhodném období ( zákona o dani z přidané hodnoty) nastanou nové skutečnosti [že dlouhodobý majetek, u kterého daňový subjekt původně uplatnil odpočet daně přidané hodnoty v plné výši, byl použit v rozhodném období pro účely, pro které má daňový subjekt nárok na odpočet daně v částečné výši nebo pro které nárok na odpočet daně nemá (srov. zákona o dani z přidané hodnoty)], o nichž (coby „podmínkách“) správci daně (finančnímu úřadu) v době, kdy by měl pohledávku přihlásit, ani nemůže být nic známo.

51. O pohledávku, jejíž vznik je vázán na splnění rozvazovací podmínky, zjevně jít nemůže. Pohledávkou vázanou na splnění rozvazovací podmínky se rozumí taková pohledávka, o které je známo, že na splnění (smluvené nebo zákonem stanovené) podmínky závisí zánik (již vzniklé) pohledávky; srov. (u vědomí, že u daňové pohledávky upravené normami veřejného práva jde jen o srovnání ilustrativní) pro dobu do 31. prosince 2013 ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), a pro dobu od 1. ledna 2014 ustanovení o. z. Proto se považují (podle ustanovení ) pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna (dokud existující pohledávka nezanikne splněním rozvazovací podmínky). Tyto vlastnosti pohledávka uplatněná finančním úřadem nemá.

52. Především však dovolatel přehlíží, že výsledek sporu zůstane stejný, i když se prosadí jeho názor, že šlo o pohledávku, kterou finanční úřad mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako vázanou na splnění odkládací podmínky již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku. Pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky se ve smyslu ustanovení rozumí taková pohledávka, o které je známo, že na splnění (smluvené nebo zákonem stanovené) podmínky závisí vznik pohledávky; srov. opět (jen ilustrativně) ustanovení obč. zák. a ustanovení o. z.

53. Vznikne-li pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění odkládací podmínky, po rozhodnutí o úpadku, pak pro účely posouzení, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou, je rozhodné jen to, zda je obsažena v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou obsaženém v .

54. Jinak řečeno, okolnost, že šlo o pohledávku, která jako vázaná na splnění odkládací podmínky mohla být přihlášena (nebo jiným způsobem uplatněna) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, nebrání tomu, aby ji věřitel v okamžiku vzniku (po rozhodnutí o úpadku) uplatnil v insolvenčním řízení vůči osobě s dispozičními oprávněními postupem podle jako pohledávku obsaženou v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou v ; srov. shodně odstavec 30. rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. nebo odstavec 22. rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. .

55. V poměrech dané věci pohledávka (lhostejno, zda předtím vázaná na splnění odkládací podmínky) vznikla až v roce 2019, tedy po rozhodnutí o úpadku dlužníka, přičemž není pochyb o tom, že jde o pohledávku daňovou, tedy o pohledávku obsaženou v ustanovení .

56. Dovolání tudíž potud není důvodné.

K otázce č. 2 (k transformaci pohledávky)

57. K argumentaci, podle které jde o situaci srovnatelnou s tou, kterou (k § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019) zmínil Nejvyšší soud v důvodech R 54/2012, Nejvyšší soud především uvádí, že problematiku výkladu zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019 řešil v R 54/2012 jen okrajově. Podrobně ji rozvedl až v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněném pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 11/2019“), k jehož závěrům se následně přihlásil např. též v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. , a v rozsudku ze dne 27. března 2018, sen. zn. .

58. Zvláštnosti úpravy obsažené v § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019 (jež přímo cílí na „vznik“ pohledávky pro účely insolvenčního řízení), rozebrané v R 11/2019, však nejsou přenositelné (argumentačně využitelné) pro účely povahy daňové pohledávky vzniklé úpravou odpočtu daně z přidané hodnoty v rozhodném období podle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty. Uvažovat o (jen) transformaci původní pohledávky v daných souvislostech není na místě již proto, že v poměrech výkladu ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019 mělo jít o transformaci původní pohledávky přihlášeného věřitele, kdežto v poměrech této věci, zde před vznikem daňové pohledávky nebylo jiné (přihlášené) pohledávky vůči dlužníku, jež by se mechanismem plynoucím z § 78 zákona o dani z přidané hodnoty „transformovala“ v pohledávku s lepším právem přednosti (v pohledávku za majetkovou podstatou).

59. Mechanismus vzniku předmětné pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou dle neodporuje ani základním zásadám insolvenčního řízení formulovaným v .

60. Výhrady, jež dovolatel u otázky č. 2 snáší k otázkám právní moci platebního výměru a k povaze námitek k pravosti a výši pohledávky, jsou opět těmi, jež (jak vysvětleno u otázky č. 1) nemají místo ve sporu o pořadí pohledávky (pro výsledek takového sporu jsou právně bezcenné); srov. opět R 109/2020 a rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. a sen. zn. .

61. Dovolání tak ani potud není opodstatněné.

62. Nejvyšší soud dodává, že argumentaci obsaženou k položeným otázkám v napadeném rozhodnutí shledává dostatečnou. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího sou0du na téma (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč. K tomu lze dále dodat, že z ustanovení [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. ).

63. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

64. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo ( , a ) a žalobce právo na náhradu těchto nákladů nemá vzhledem k ustanovení .

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2022

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu