Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2846/2022

25 Cdo 2846/2022-394

USNESENÍ

D. H.

BAUER MEDIA v. o. s.

, IČO 49709968, se sídlem Rohanské nábřeží 678/29, Praha 8, zastoupená JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. -377, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč, k rukám advokáta JUDr. Martina Šebka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. -260, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetové stránky

www.XY.cz

sdělení, že žalobkyně „XY....“ a povinnost zdržet se šíření tohoto sdělení (výrok I), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 1 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do 3 800 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, populární XY a XY, domáhala omluvy, zdržení se závadného jednání a finančního zadostiučinění v částce 5 000 000 Kč za nepravdivé tvrzení o jejím údajném mileneckém poměru, který měla navázat za trvání manželství. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne XY v čísle XY týdeníku XY, jakož i v internetové verzi týdeníku uveřejnila článek pod titulkem „XY", na který bylo upozorněno již na titulní straně časopisu titulkem „XY“ s velkou fotografií žalobkyně. Obsahem článku bylo tvrzení, že žalobkyně si měla „najít milence“ a být s ním i o víkendu, kdy zemřel (dne XY) její manžel XY. Soud vzal za prokázané, že veškerá tato tvrzení jsou nepravdivá, že někteří lidé v okolí žalobkyně jim věnovali pozornost, někteří jim věřili, žalobkyně byla nucena tyto nepravdy vyvracet a obhajovat se. V průběhu řízení již bylo žalované pravomocně uloženo poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě písemné omluvy a žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zdržení se závadného chování žalovanou, byla soudem zamítnuta, protože žalovaná v průběhu řízení odstranila inkriminovaný článek ze své internetové stránky. Městský soud uzavřel, že nepravdivým dehonestujícím článkem žalovaná nepřípustně a velmi závažně zasáhla do soukromí, profesní cti a rodinného života žalobkyně, obsah článku žalobkyni poškodil v jejím působení na poli charitativní činnosti, neboť byl způsobilý snížit její morální kredit. Závažnost zásahu byla zvýšena tím, že žalobkyně je osoba veřejného zájmu, populární XY, XY a článek byl zveřejněn krátce po jeho úmrtí. Negativní působení článku mělo velký dosah vzhledem k tomu, že vyšel ve velmi čteném periodiku a byl inzerován i v televizním vysílání. Soud přihlédl i ke způsobu získání informací, jejich zveřejnění bez ověření, k účelu, jímž byl majetkový prospěch a zvýšení publicity žalované a prodejnosti časopisu s inkriminovaným článkem. Na druhé straně vzal v úvahu, že uveřejněním článku nesledovala žalovaná zlý úmysl. Proto soud prvního stupně uzavřel, že je namístě podle , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přiznat žalobkyni finanční zadostiučinění. Vzhledem k závažnosti zásahu, osobě žalobkyně i jejího zemřelého manžela a k zásadě, že relutární náhrada za zásah do osobnostních práv tzv. bulvárním médiem by měla kromě satisfakce poškozenému působit též preventivně sankčně vůči původci zásahu, shledal odpovídající náhradou částku 1 200 000 Kč. Vysvětlil, že v soudní praxi jsou náhrady v obdobných případech přiznávány v částkách maximálně do jednoho milionu korun, nicméně s přihlédnutím k výjimečnosti postavení žalobkyně jako bývalé první dámy je namístě přiznat částku vyšší. Ve zbývající části požadovaného finančního zadostiučinění žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. -328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, změnil jej v části výroku III tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 2 800 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, v části, kterou byl změněn tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2 800 000 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je namístě znovu posoudit výši peněžitého zadostiučinění. Vrchní soud proto opakovaně rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. -377, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, ve výroku III v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení 2 800 000 Kč a ve výroku V, změnil výrok IV o náhradě nákladů řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s jeho právním posouzením. Pro účely stanovení výše relutární náhrady vyšel z recentní judikatury dovolacího soudu v obdobných věcech (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod č. 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. ) a zohlednil rovněž rozhodovací praxi Ústavního soudu (odkázal na nález ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. ). Zdůraznil zásadní závažnost zásahu do osobního a rodinného života, cti a dobré pověsti žalobkyně, jeho povahu, intenzitu a okolnosti (zásah byl veden v tištěném týdeníku i v dalších mediích v rámci propagace daného čísla, šlo o široce čtenou tiskovinu o vysokém nákladu), negativní vliv zásahu na vnímání žalobkyně veřejností a přihlédl rovněž k osobě žalované. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že přiměřenou satisfakcí, i s přihlédnutím ke kompenzačně-satisfakční funkci peněžité náhrady ve smyslu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, je částka 1 200 000 Kč. S ohledem na princip proporcionality zohlednil i výši náhrad v jiných srovnatelných případech (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 20019, sp. zn. , a v těchto řízeních přiznaná zadostiučinění).

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým potvrdil zamítnutí žaloby na zaplacení 2 800 000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem řešena odlišně, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nalézací soudy postavily svá rozhodnutí na závěru, že se preventivně-sankční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií uplatní pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií. Podle judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. , není preventivně sankční funkce peněžité náhrady pouze součástí funkce kompenzačně-satisfakční, nýbrž plní vlastní funkci vedle prosté kompenzace a satisfakce a je třeba sledovat při stanovení peněžité náhrady i míru neoprávněného prospěchu a ekonomizace výnosů protiprávního jednání. Proto žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 2 800 000 Kč, a současně bez bližšího odůvodnění navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky ( .), avšak není přípustné ( ).

Vzhledem k ustanovením a , , účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Podle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu , jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií ( obč. zák.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen Soubor“ – pod C 15681, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. ).

Při posouzení výše peněžitého zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Podle Ústavního soudu výše náhrady v penězích má mimo zadostiučinění oprávněné osoby sloužit též k odrazení rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možných následovníků od protiprávního jednání. Relutární náhrada se tak stává rovněž nástrojem speciální a generální prevence (srov. nález sp. zn. , body 35-37, nález sp. zn. , bod 17 či nález sp. zn. , body 46-51). Ze závěru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. , že peněžité zadostiučinění nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační), ale rovněž funkci sankční, nevyplývá, že by tato funkce měla bez dalšího odůvodňovat stanovení vyšší finanční náhrady v případech zásahů do osobnostních práv nepravdivými informacemi. Zohlednění role preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy v penězích je v těchto případech jedním z komplexu kritérií, které by obecné soudy měly brát v úvahu při určení konkrétního způsobu a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Mezi tato kritéria patří též míra závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv, míra zavinění původce zásahu a další specifické okolnosti neoprávněného zásahu, právní i skutkové povahy a to ve vztahu k oběma stranám. Požadavkům na komplexní hodnocení veškerých relevantních hledisek nalézací soudy plně dostály, když na podkladě konkrétních skutkových okolností zohlednily povahu, závažnost (intenzitu) a okolnosti zásahu do osobního a rodinného života, cti a dobré pověsti žalobkyně, negativní vliv zásahu na hodnocení morálního kreditu žalobkyně veřejností, včetně nepříznivého dopadu zásahu do její charitativní činnosti. Přihlédly též k okolnostem na straně žalované, ke čtenosti, resp. prodejnosti čísla, v němž uveřejnila předmětný článek, k tomu, že žalovaná zveřejnila informace bez ověření jejich pravdivosti, přičemž sledovala svůj majetkový prospěch a zvýšení publicity. V souladu s principem proporcionality oba soudy zohlednily i konkrétní částky pravomocně přiznaných náhrad v jiných obdobných případech. Kompenzačně-satisfakční funkci náhrady braly v úvahu jako primární a za situace, kdy žalovaná již inkriminovaný týdeník nevydává a proto vůči ní nelze hovořit o odrazovací funkci náhrady, měly nicméně na paměti její obecně preventivní účel, a proto stanovily náhradu v poměrně vysoké částce. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným kritériím se náhrada ve výši 1 200 000 Kč nejeví nepřiměřeně nízkou, vyžadující zásah dovolacího soudu.

Lze tak uzavřít, že námitka dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud předloženou otázku posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši 1 200 000 Kč není zjevně nepřiměřené a obstojí ve srovnání s judikaturou nejen dovolacího, ale i Ústavního soudu, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. .

V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [ ].

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle věty první

O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 14. 12. 2022

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu