Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3119/2022

-462

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované ADREAL STAV s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 04421299, zastoupené Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Jesenici, Mečíková 409, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. -398, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY, neboť kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 12. 5. 2016 a jíž měly být uvedené nemovitosti prodány žalované, podle žalobce zanikla (mj. v důsledku zániku smlouvy o notářské úschově).

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. -290, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2022, č. j. -327, zamítl žalobu o určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou výroků) napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné, neboť odvolací soud podle jeho názoru při řešení otázky, zda kupní smlouva a smlouva o advokátní úschově označená jako „Protokol o přijetí peněz do notářské úschovy“ ze dne 12. 5. 2016 byly smlouvy závislé, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. , a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. . Dovolatel dále namítal, že odvolací soud vyložil čl. VIII odst. 3 předmětné kupní smlouvy v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. . Žalobce dovolacímu soudu rovněž předložil otázku, zda byla ve věci naplněna podmínka nabytí věcného práva za úplatu ( , , dále jen „o. z.“), pokud došlo k vrácení kupní ceny složené do notářské úschovy v důsledku sjednaného omezení účinnosti smlouvy o notářské úschově na 270 dní. Uvedené otázky podle žalobce odvolací soud posoudil nesprávně; napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně jsou podle dovolatele navíc nepřezkoumatelné, neboť soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho námitkami a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, čímž bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, a žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, a dále aby Nejvyšší soud žalobci přiznal náhradu nákladu dovolacího řízení; případně – neshledá-li Nejvyšší soud naplnění podmínek pro změnu napadeného rozhodnutí – aby je spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Spolu s dovoláním podal žalobce také návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť jím měl být závažně ohrožen ve svých právech. V případě, kdy by nebyla odložena právní moc napadeného rozhodnutí, by se žalovaná mohla domáhat vyklizení předmětných nemovitostí, v nichž žalobce dlouhodobě bydlí, a dále by s těmito nemovitostmi mohla dále nakládat, čímž by znemožnila pozdější zápis žalobcova vlastnického práva k daným nemovitostem v případě žalobcova úspěchu ve věci.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „“.

K doplnění dovolání, které žalobce učinil podáním ze dne 24. 10. 2022 po uplynutí lhůty podle , dovolací soud nemohl přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. ).

Dovolání ze dne 5. 9. 2022 bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením a zda je přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle musí být v dovolání vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Ve vztahu k otázce, zda byly naplněny podmínky úplatného nabytí věcného práva ve smyslu o. z., posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle , neboť se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pro uvedenou otázku však již nevymezil, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil, a ani blíže nevysvětlil, proč v tomto ohledu považuje napadené rozhodnutí za nesprávné.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ).

Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání podle ve vztahu k zbývajícím námitkám žalobce.

Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k problematice závislých smluv ve smyslu § 1727 o. z., když uzavřel, že kupní smlouva nebyla závislá na existenci smlouvy o advokátní úschově označené jako „Protokol o přijetí peněz do notářské úschovy“.

Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv (např. smlouvy kupní a smlouvy leasingové, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ). Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu se sp. zn. či žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. ). Uvedené závěry sice byly přijaty v poměrech právní úpravy 275 odst. 2 , obchodní zákoník, avšak lze je vztáhnout i na platnou právní úpravu (k tomu srov. bod 14 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, podle nichž kupní smlouvou byl vymezen předmět koupě i kupní cena, zatímco smlouva o advokátní úschově upravovala toliko způsob placení jedné části kupní ceny. Za daných okolností odvolací soud uzavřel, že posuzované smlouvy na sobě nebyly ve smyslu § 1727 o. z. závislé, neboť i v případě zániku smlouvy upravující způsob placení části kupní ceny trvalo právo žalobce požadovat po žalované doplacení zbytku kupní ceny (srov. body 29 a 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a placení kupní ceny žalovanou tak mělo pro žalobce nadále hospodářský smysl. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se svým postupem od shora citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto uvedená námitka žalobce přípustnost dovolání ve smyslu založit nemůže.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o s. ř. dále nezakládá ani námitka žalobce, podle níž odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že nedošlo k zániku předmětné kupní smlouvy v souladu s jejím čl. VIII odst. 3. Dovolatel totiž tímto způsobem zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu právního úkonu. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná.

Konečně namítá-li dovolatel, že rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (d), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce nebyly.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Žalobce spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický.Nejvyšší soud se proto návrhem dovolatele nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu