Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1912/2012

29

Cdo 1912/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr.M. A., jako správce konkursní podstaty úpadce Z. H., zastoupeného Mgr. Petrou Polákovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, PSČ 586 01, proti žalovanému Mgr. V. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. A. D. real s. r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 26 24 83 44, zastoupenému JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2012, č. j. -289, takto,

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. -229, Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M. A. D. real s. r. o., v likvidaci (dále jen „společnost M“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně – odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. a ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněné pod čísly 27/2003 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod číslem 180 – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že s ohledem na povahu zástavního práva má přednost zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka (Z. H. dále jen „Z. H.“) před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek vlastníka zástavy (společnosti M).

Přitom zdůraznil, že smlouva o prodeji částí podniku uzavřená mezi Z. H. (jako prodávajícím) a společností M (jako kupující) dne 5. května 2006 (dále jen „smlouva o převodu částí podniku“), ze které společnost M dovozovala, že na ni přešly závazky Z. H., odpovídající pohledávkám, zajištěným zástavním právem ke sporným nemovitostem, je neplatná. Část smlouvy o prodeji částí podniku (týkající se prodeje provozu č. 3 – části I velkoobchodu) totiž není platnou smlouvu o převodu části podniku ( a 487 , obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák“). Převáděný provoz je totiž „tvořen pouze částí pohledávek a závazků z obchodního styku specifikovaných v příloze zápisu a takto označený předmět podniku nesplňuje předpoklady k tomu, aby ho bylo možno považovat za část podniku, neboť není souborem hmotných, osobních a nehmotných složek určených k podnikání“. Jednotlivé smlouvy o převodu částí podniku (obsažené ve smlouvě o prodeji částí podniku) jsou závislými smlouvami ve smyslu ustanovení obch. zák. (a to zejména vzhledem ke způsobu určení ceny převáděných částí podniku a ke společnému účelu všech tří smluv, jak byl formulován v dodatku č. 1 ke smlouvě o prodeji částí podniku, uzavřeném 2. května 2006, jímž bylo úplné oddlužení majetku prodávajícího).

Proto soud prvního stupně, vycházeje přitom i ze závěrů formulovaných v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2008, č. j. -499, dovodil neplatnost smlouvy o prodeji částí podniku (jako celku). Jelikož zástavní práva váznoucí na sporných nemovitostech zajišťují pohledávky věřitelů za Z. H. jako osobním dlužníkem a společnost M je (jen) dlužníkem zástavním (vlastníkem zástavy), shledal žalobní požadavek po právu.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. -289, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty společnosti M zamítl.

Cituje ustanovení § 275 a § 487 obch. zák. a vycházeje z obsahu smlouvy o prodeji částí podniku, dospěl odvolací soud k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.

Jakkoli byly smlouvy o prodeji částí podniku obsaženy na jedné ě, podle odvolacího soudu „každá z těchto smluv obsahuje samostatná ujednání, ze kterých vyplývá, jaký majetek (majetkové hodnoty) zahrnují jednotlivé provozy (sloužící k provozu jednotlivé čerpací stanice), včetně ujednání o ceně. Přitom převzetí závazků Z. H. vůči Komerční bance, a. s. ze smlouvy o revolvingovém úvěru a ze smlouvy o běžném (kontokorentním účtu), včetně směnečného závazku ze smlouvy o poskytnutí zajištění a ze směnky (zajišťovacího závazku k těmto smlouvám), je uvedeno toliko ve smlouvě o prodeji části podniku označené jako provoz 1 – čerpací stanice S. O. Z tohoto důvodu dodatek č. 1 ke smlouvě ze dne 2. června 2005, ve kterém si účastníci sjednali zajištění úplného oddlužení majetku prodávajícího včetně veškerých zajišťovacích instrumentů (směnky), který není předmětem prodeje části podniku, vůči Komerční bance, a. s. se vztahuje toliko k této smlouvě o prodeji části podniku (provoz 1 – čerpací stanice S. O). Nelze proto souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že z tohoto dodatku vyplývá společný cíl smluvních stran, a to sice úplné oddlužení úpadce Z. H., když navíc z článku VIII., bodu 2 smlouvy (týkajícího se provozu části podniku označeného jako provoz 3 – část I velkoobchodu) plyne předpoklad, že budou uzavřeny další samostatné smlouvy o prodeji zbývajících částí podniku – velkoobchodu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v článku VIII. (provoz 1 − čerpací stanice S. O.) a v článku XII. (provoz 2 – čerpací stanice R.) jsou sjednány kupní ceny tak, že jsou stanoveny v předávacím zápise na základě celkové výše aktiv a pasiv, směnečné pohledávky a zástav, když z ustanovení smlouvy o provozu 2 – čerpací stanice R. nevyplývá, že by předmětem převodu byla nějaká směnečná pohledávka. Shodný účel všech tří smluv nelze dovodit ani ze skutečnosti, že kupní cena za převod provozu 1 – čerpací stanice S., O. a provozu 2 – čerpací stanice R. byla sjednána mezi účastníky ve výši 1,- Kč bez ohledu na výši rozdílu (kladného) aktiv a pasiv těchto provozů. Není proto důvod aplikovat na posuzované smlouvy ustanovení a 3 obch. zák. (o vzájemné závislosti s ohledem na povahu nebo účel smluv), naopak ve smyslu ustanovení obch. zák. je třeba každou z těchto smluv posuzovat samostatně“.

„Vzhledem k tomu, že předmětem převodu části podniku provozu 1 – čerpací stanice S., O. jsou předmětné závazky Z. H. vůči Komerční bance, a. s., je pro posouzení věci relevantní, zda tato smlouva má náležitosti smlouvy o prodeji části podniku. Odvolací soud k tomu uzavírá, že z této smlouvy vyplývá, že předmětem převodu části podniku je samostatná organizační složka představující soubor věcí nemovitých a movitých a jiné majetkové hodnoty sloužící k provozování části podniku, jakož i závazky, s tím, že ve smlouvě je sjednána výše kupní ceny a vyplývá z ní závazek prodávajícího odevzdat kupujícím podnik a převést na něj vlastnické právo k tomuto podniku a závazek kupujícího převzít závazky související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Na základě této smlouvy se proto stal kupující (společnost M) osobním dlužníkem vůči věřiteli Komerční bance, a. s. namísto Z. H., jako dosavadního dlužníka z předmětných smluv (o úvěru a o vedení běžného účtu)“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení , (dále jen ), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení a 3 , tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [odstavec 2 písm. b) a odstavec 3] a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel „konstatuje“, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a na ně navazujícími právními názory odvolacího soudu. Přitom poukazuje na obsah smlouvy o převodu částí podniku a považuje výklad této smlouvy odvolacím soudem za odporující ustanovení , a ustanovení obch. zák. Odvolacímu soudu vytýká pochybení „při posouzení platnosti smlouvy o prodeji částí podniku“, setrvávaje na stanovisku, podle něhož jsou dílčí smlouvy o převodu částí podniku (provozů 1, 2 a 3) závislými smlouvami.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

, o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení obch. zák. je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné y, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně (odstavec 1). Jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky (odstavec 2).

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení obchodního zákoníku v době uzavření smlouvy a nedoznalo změn ani později.

V usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv (v posuzované věci smlouvy kupní a smlouvy leasingové). Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.

Srov. k tomu v právní teorii např. Kopáč L., Obchodní kontrakty, I. díl, Obecná úprava obchodních smluv, Prospektrum Praha 1993, str. 99 – 101, kde se na dané téma uvádí, že vyplyne-li uzavření více smluv z téhož jednání nebo jsou-li zahrnuty do téže y, stanou se smlouvy závislými, jestliže tato závislost vyplyne z jejich povahy nebo z účelu sledovaného uzavřením uvedených smluv, byl-li stranám znám v době uzavření smlouvy. Závislost vyplyne z povahy smluv, jestliže plnění závazku z jedné smlouvy je možné nebo přináší hospodářský užitek jen při splnění závazku druhé smlouvy. I když tyto důsledky nevyplývají z povahy smluv, nastává jejich závislost, jestliže vyplývají z účelu uzavíraných smluv, který je stranám znám v době uzavření smlouvy. Tento účel může vyplynout z obsahu smlouvy, postačí ale, když byl sdělen druhé straně během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu dosáhnout.

V posuzované věci se odvolací soud důsledně nevypořádal s argumenty žalovaného, které měly svědčit o tom, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku jsou na sobě závislé. Především v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, proč neměl za podstatné, že smlouvy byly uzavřeny ve stejnou dobu, že byly vtěleny do jedné y a stranou svých úvah ponechal i způsob, jakým byla sjednána kupní cena za jednotlivé části podniku. Při posuzování dodatku pak pominul, že v něm bylo sjednáno právo prodávajícího odstoupit od smlouvy o převodu částí podniku jako celku (jedním úkonem), nikoliv jen ve vztahu ke smlouvě týkající se provozu č. 1, jíž se podle odvolacího soudu tento dodatek výlučně týkal. Odvolací soud konečně nezkoumal, jaký byl úmysl smluvních stran při uzavírání smlouvy o prodeji částí podniku, přestože pro závěr, zda přichází v úvahu aplikace ustanovení obch. zák., je podstatné především zjištění, zda by smluvní strany měly zájem na uzavření jen některé ze smluv o převodu části podniku v situaci, kdy by zbylé smlouvy uzavřeny nebyly.

Výše uvedené výhrady platí tím více, že smlouvu o převodu částí podniku již stejný odvolací soud posuzoval, byť v jiném řízení (v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. -499, jímž k odvolání dlužníka Z. H. potvrdil usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, odvolací soud uzavřel, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku jsou na sobě závislé). Za tohoto stavu byl odvolací soud povinen, hodlal-li se od právních závěrů přijatých jiným senátem téhož soudu odchýlit, pečlivě se vypořádat se všemi argumenty, na nichž bylo vybudováno dřívější (odlišné) právní posouzení téže smlouvy (k tomu srov. např. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. , jakož i ustanovení ).

Jelikož je dovolání důvodné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani závěry, jež při hodnocení smlouvy o prodeji částí podniku přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. .

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu