Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1207/2022

21 Cdo 1207/2022-293

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce R. K.,narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupenéhoMgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární č. 1707/33, proti žalovanému P. F., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenémuJUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 97/4, o 2 450 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2021, č. j. -273, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2021, č. j. -273, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení [může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. )].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Žalovaný, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Žalovaný pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky existence pracovního vztahu, tedy zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovaného naplňovala znaky závislé práce, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Ostatně řešení uvedené otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Pakliže bylo totiž zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že žalovaný nabídl žalobci práci (provádění elektroinstalace) v Německu, že účastníci se ve smlouvě dohodli, že žalobce do práce nastoupí od 1. 10. 2016, bude pracovat 40 hodin týdně, za odměnu ve výši 15 EUR za hodinu, že žalobce vykonával práci osobně podle pokynů žalovaného nebo V. Č., který na stavbě vystupoval jako zástupce žalovaného, že žalobce měl od žalovaného k dispozici pracovní nářadí (vrtačky, žebříky, lešení, velké štípací kleště na štípání kabelů, lisovačku kabelů) a že bez pokynů žalovaného nebo V. Č. by nemohl samostatně práci vykonávat [srov. bod 40. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy odvolací soud k těmto závěrům vyslovil souhlasné stanovisko (srov. bod 8, resp. 7, 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)], je závěr odvolacího soudu, že právní vztah mezi účastníky naplnil znaky závislé práce, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu {srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 88/2020, a v nich vyjádřený názor, že „…/Z/ákladním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též a zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též a zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečné činnosti…“}. K problematice významu a následků tzv. simulovaného právního jednání potom srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněného pod č. 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Žalovaný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu (popř. judikaturou Ústavního soudu). Do této kategorie je nutno zařadit námitky, že „…smlouva o výkonu práce je rámcová smlouva o dílo…“, že „…to vyplývá z výkladu smlouvy i praxe mezi účastníky (např. fakturace žalobce žalovanému, zálohy na plnění díla)…, že „…žalobce smlouvu uzavřel jako podnikatel…, vystavoval faktury, podal daňové přiznání z příjmů…, že „…písemná smlouva o sjednání pracovní doby 40 hodin týdně s měsíční odměnou pro žalobce nikdy nebyla uzavřena…“, že „…žalobce při plnění díla jednal vlastním jménem a na vlastní odpovědnost jako subdodavatel žalovaného…“, že „…odměna nebyla jednostranně určena žalovaným…“, že „…žalobce měl vlastní ruční nářadí, vlastní pracovní oděv a ochranné pomůcky…“, a že „…v řízení nebyla prokázána nadřízenost a podřízenost mezi účastníky…“. Jde tak o námitky, jimiž žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalovaného velmi pečlivě a řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály. Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením neshledal.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že soudy přihlédly ke „změně“ skutkových tvrzení, kterou měl žalobce učinit až po té, co nastala koncentrace řízení (námitka pod bodem A. obsahu dovolání). Dovolatel tímto namítá tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada však není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení a ani nemůže (sama o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k této vadě může – jestliže k ní skutečně došlo – podle ustanovení věty druhé přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. ). Bez ohledu na uvedené však dovolací soud poukazuje na to, že řešení přijaté odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k otázce významu a následkům tzv. „dolíčení skutkového stavu“ srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. , k otázce vymezení skutkového rámce nároku, jímž je soud vázán, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004); pakliže žalobce již v žalobě ze dne 13. 12. 2017, resp. v jejím doplnění a upřesnění v podání ze dne 19. 4. 2018 skutkově vymezil svůj nárok tak, že jde o úhradu průběžně prováděných prací podle smlouvy ze dne 1. 10. 2016, přičemž rámcově uvedl i podmínky, za nichž bylo provádění prací uskutečněno, a u jednání dne 11. 6. 2018 takto vymezený skutkový rámec pouze konkretizoval, je závěr odvolacího soudu o totožnosti vylíčení skutkového stavu (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu