Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3031/2022

30 Cdo 3031/2022-169

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. D., bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Koričanskou, Ph.D. advokátkou, se sídlem v Praze, Kolbenova 609/38, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. a -114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. -70, konstatoval, že v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. v době od 4. 2. 2016 do 4. 4. 2019 a pod sp. zn. v době od 4. 2. 2016 do 23. 4. 2019 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů; současně zamítl žalobní požadavek na konstatování, že v uvedených řízeních došlo i k zásahu do práva žalobce na informace (výrok I rozsudku). Doplňujícím výrokem II pak zamítl jeho požadavek na úhradu relutární náhrady nemajetkové újmy ve výši 77 472,76 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 4 600 Kč (přečíslovaný výrok III rozsudku po jeho doplnění).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a pod sp. zn. (dále jen „posuzovaná řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou formou nebo posléze i přiznanou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Dovolací otázka žalobce, zda „může nalézací soud v rámci své pravomoci konstatovat zanedbatelný význam naříkaného řízení pro žalobce sám a bez toho, aniž by vycházel z procesní námitky či z tvrzení účastníků řízení a provedl tomu odpovídající dokazování“ přípustnost dovolání dle založit nemůže nejen proto, že dovolací soud zásadně přezkoumává rozhodnutí soudu odvolacího (a nikoliv soudu prvního stupně), ale zejména z důvodu, že v dané věci žalovaná již ve vyjádření k žalobě explicitně namítala nižší význam posuzovaných řízení pro žalobce (viz č. l. 30 spisu), přičemž k důkazu o uvedené skutečnosti byly účastníky označeny soudní spisy týkající se právě posuzovaného řízení. Potud nedošlo ze strany soudů obou stupňů k žádnému nepřípustnému tzv. justičnímu aktivismu, tedy k situaci, že by byl učiněn závěr o sníženém či nepatrném významu posuzovaného řízení pro poškozeného bez odpovídající procesní námitky protistrany (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ), přičemž závěr o skutkovém stavu (vážící se k úvaze o zanedbatelném významu řízení pro žalobce) učinily soudy obou stupňů z výsledků dokazování (z obou spisů Městského soudu v Praze). Nejvyšší soud v té souvislosti připomíná, že dovolání, coby mimořádný opravný prostředek, je zákonem předjímán pro řešení otázek právních, a proto námitky (že nebyl prokázán snížený význam posuzovaných řízení) představují žalobcovu kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, a proto nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle ] (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. ; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. ). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze či nelze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy byly postačující k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nelze ve smyslu shledat ani u druhé žalobcovy otázky, zda je v souladu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí, zásadou poučovací a zásadou legitimního očekávání, že nalézací soud účastníky řízení neupozorní na svůj právní názor, že význam naříkaného řízení vnímá jinak než běžný, aby na to mohly procesní strany včas reagovat“. Žalobce totiž opakovaně přehlíží, že předmětem dovolacího přezkumu je zásadně rozhodnutí odvolacího soudu (viz ) a nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně samo o sobě či postup, který jeho vydání předcházel. Nadto již výše bylo poznamenáno, že argument o nižším významu posuzovaného řízení uplatnila žalovaná a pro žalobce navazující hodnocení soudu prvního stupně tak nemohlo být nikterak překvapivé.

Odvolací soud odmítl přihlížet k nově uplatněným tvrzením a důkazům směřujícím k argumentaci žalobce, ze které dovozoval svůj zájem na zjištění obsahu e-mailové komunikace, s tím, že jde o neoprávněnou novotou, když pro systém neúplné apelace platí, že skutkový základ věci vycházející z uplatněných rozhodných skutečností (z tvrzení o nich), který byl vybudován v řízení před soudem prvního stupně, nesmí být v odvolacím řízení měněn ( ). Aby bylo možno shledat dovolání ve smyslu přípustným, musel by žalobce zpochybnit řešení, na němž odvolací soud své rozhodnutí vybudoval, což ovšem ve vztahu k podmínkám, za nichž se uplatní princip neúplné apelace, neučinil (čímž se ostatní námitky z téže otázky stávají bezvýznamnými). Nepřihlédl-li odvolací soud k tvrzením včas neuplatněným před soudem prvního stupně, nezprotivil se tím navíc ani principu zákazu soudního aktivismu, jak na něj samotný žalobce kladl důraz v první své dovolací otázce.

Obě uvedené námitky se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je ovšem diskvalifikuje z možnosti jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu

Nejvyšší soud nakonec neshledal dovolání přípustným ani pro třetí otázku, jejímž prostřednictvím dovolatel namítal, že „jiné okolnosti zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení porušeno nejen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo“ (v řešené věci ústavně zaručené právo na informace, kdy žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. ).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a znovu pak i v rozhodnutí na něž poukazuje dovolatel, dospěl Nejvyšší soud opakovaně k závěru, že jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo. Určující zde budou vždy konkrétní jedinečná skutková zjištění týkající se – mimo jiné - i povahy uplatněného nároku v posuzovaném řízení. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že ani typově zvýšený význam předmětu řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. ), uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout na možnost hodnocení významu řízení, jež se týká základního práva. I v řízení podle informačního zákona je třeba pečlivě hodnotit otázku jeho významu pro poškozeného (srov. odstavec 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. ). Stávající právní úprava přitom připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. věta první ), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z y (srov. např. usnesení sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. [v němž šlo rovněž o délku řízení o poskytnutí informace a v sázce tedy bylo srovnatelné základní právo], sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a další). Takové řešení v případech, kdy účastníku řízení vznikne v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, nezpochybňuje ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudky ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96, či ve věci Klepetář proti České republice stížnost č. 19621/02).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 10. 2022

JUDr. David Vláčil předseda senátu