Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1963/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 č. j. -80 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013 č. j. -69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a odst. 3 a d (dále jen " ") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. (dříve pod sp. zn. ), ve kterém se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí finančních orgánů o dodatečném vyměření daně z příjmu fyzických osob za rok 2000 ve výši 1 100 000 Kč.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku ve věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání předmětné věci v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku I. na zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím potvrdil. Oproti nalézacímu soudu nepovažoval odvolací soud prodlevu Krajského soudu v Ostravě po dobu 16 měsíců po zrušení jeho rozsudku kasačním soudem a výzvou stěžovateli k doplnění tvrzení za akceptovatelnou a označil ji za nedůvodný průtah. Po podrobnějším zhodnocení celkové délky řízení, složitosti řízení, významu řízení pro stěžovatele jako poškozeného a závažnosti nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, Městský soud v Praze dospěl k závěru, že jako přiměřená forma zadostiučinění postačí toliko konstatovat porušení práva ve smyslu

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a svůj závěr doložil citací řady svých judikátů.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání uspokojivě neodůvodnil, neboť rozhodnutí, která označil k odůvodnění odmítnutí dovolání, nepotvrzovala závěr odvolacího soudu, že řízení trvající 6,5 roku lze kompenzovat pouhým konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stěžovatel poukázal na závěry Nejvyššího soudu prezentované v jiných, jím označených, rozsudcích a stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. , ve kterých Nejvyšší soud naopak zaujal názor, že k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je třeba přistupovat jen za zcela výjimečných okolností.

V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva podle stěžovatele nepostupoval ani Městský soud v Praze, který označil za nedůvodný průtah v řízení před Krajským soudem v Ostravě pouze dobu od 29. 12. 2008 do 29. 4. 2010, avšak nezohlednil další příčiny celkové délky řízení, spočívající především v chybném rozhodování Krajského soudu v Ostravě, soudu prvního stupně, které muselo být korigováno Nejvyšším správním soudem, a nebyl vzat v úvahu ani mimořádný význam věci pro stěžovatele, kterého tíha nevyřešené daňové věci dlouhodobě stresovala. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel shrnul svoji argumentaci do tvrzení, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezvažovaly existenci a význam dalších relevantních okolností případu, v důsledku čehož se jejich rozhodnutí ocitla v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, jakož i v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. věty první , ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z y (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2008,

sp. zn.

ze dne 24. 6. 2010, usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013, usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

V projednávané věci měl Ústavní soud za to, že Městský soud v Praze postupoval v mezích zákona a po zjištění, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené době, svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně závěru o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva jako adekvátního zadostiučinění. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí. Stejně tak je nelze označit za excesivní z důvodu nezvažování dalších okolností případu, bylo-li zřejmé, že odvolací soud zvažoval, zda důvody, pro které došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, lze považovat za okolnosti vedoucí k závěru o porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil řadu námitek, které již vznesl v řízení před Městským soudem v Praze a se kterými se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku přiměřeným způsobem vypořádal. Zejména lze upozornit na závěry, kterými reagoval na stěžejní námitku stěžovatele o tom, že celková délka řízení byla dána chybným rozhodnutím soudu prvního stupně a ke stěžovatelem namítané souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a výší jeho daňové povinnosti (srov. str. 5 až 6 rozsudku). Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že Městský soud v Praze zvažoval celkovou délku řízení, hodnotil jeho složitost a význam řízení pro stěžovatele a prezentoval i svoje úvahy o závažnosti nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla pouze v důsledku identifikovaného nedůvodného průtahu v řízení; soud rovněž přihlédl k (jedinečným) okolnostem případu, kdy za klíčové považoval, že k zásahu do majetkových poměrů stěžovatele došlo již pravomocnými a závaznými rozhodnutími správních orgánů. Takové rozhodnutí, byť s ním stěžovatel nesouhlasí, nelze označit za extrémně rozporné s požadavky kladenými na spravedlivé soudní rozhodování ve smyslu a 3 y.

Ústavní soud rovněž respektoval usnesení Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva (posouzení složitosti původního řízení a významu předmětu řízení pro stěžovatele) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou Nejvyšší soud, při respektování individuálních okolností projednávaného případu, odkázal.

Pokud stěžovatel namítl porušení y, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ověřil, že stěžovatel uplatnil před soudem svá tvrzení, byla mu dána možnost účastnit

se jednání soudu prvního stupně a po podání odvolání i jednání odvolacího soudu, jakož i čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky, o kterých bylo rozhodnuto.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz)

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu