Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 804/2022

30 Cdo 804/2022-445

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. K., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. -417, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 117 080 Kč z titulu náhrady škody odpovídající nákladům na obhajobu, které vynaložil v trestním řízení vedeném proti němu u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , a dále částky 1 200 000 Kč, jež odpovídala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce v souvislosti s tímto trestním řízením utrpěl, a to jednak v důsledku jeho nezákonnosti dovozované z vyznění konečného zprošťujícího rozsudku (částka 1 000 000 Kč) a jednak v důsledku jeho nepřiměřené délky (částka 200 000 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. -372, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 86 985,30 Kč (výrok I), přičemž ve zbývajícím rozsahu, jenž odpovídal částce 1 230 094,70 Kč, žalobu zamítl (výrok II), a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). Částečně tak vyhověl žalobcově požadavku na náhradu nákladů vynaložených na jeho obhajobu s tím, že pouze přiznaná část tohoto nároku odpovídá těm nákladům, jejichž účelné vynaložení na svou obhajobu žalobce v řízení řádně tvrdil a prokázal. Ve vztahu k zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu pak soud prvního stupně vznesený nárok označil za promlčený.

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil jen tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k částce 67 468 Kč, zatímco ve zbývající části tohoto výroku, jakož i v zamítavém výroku II tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení vedených před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že ve vztahu k nákladům obhajoby odpovídajícím zmíněné částce žalobce neprokázal jejich skutečné vynaložení. S ostatními závěry vyslovenými v rozsudku prvostupňového soudu se pak odvolací soud ztotožnil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce v podaném dovolání především nezohlednil skutečnost, že z celkové požadované částky mu odvolací soud napadeným rozsudkem přiznal částku 19 517,30 Kč, ve vztahu k níž rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Žalobcovo dovolání tak směřuje též proti výroku napadeného rozsudku, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek subjektivně přípustný. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícího se k té části rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo žalobě co do částky 19 517,30 Kč vyhověno, však v žalobcově případě tato podmínka zjevně splněna není.

Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví

Žalobce dále v dovolání formuluje otázku, zda je možné posuzovat nárok na náhradu škody podle právní úpravy platné před 1. 1. 2014, jestliže škoda spočívající v přiměřených nákladech na obhajobu vznikla za účinnosti , a to na základě smlouvy uzavřené s advokátem rovněž za účinnosti tohoto zákona. V této části však podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem dovolatel konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu Žalobce se zde totiž omezil pouze na konstatování, podle kterého tuto přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Která z obou uvedených alternativních variant přípustnosti dovolání se vztahuje právě k výše zmíněné právní otázce, však již z podaného dovolání patrné není, přičemž měl-li snad žalobce na mysli první z obou uvedených variant, pak z jeho dovolání neplyne ani údaj o tom, s jakou konkrétní ustálenou judikaturou má jím kritizované řešení této otázky, jež bylo v napadeném rozhodnutí přijato (a které nadto dopadá jen na tu část vzneseného nároku na náhradu majetkové újmy, jež se vztahuje až k období od roku 2014), kolidovat.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

V dotčené části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Tentýž závěr se pak uplatní i v případě nároku připadajícího na odškodnění nemajetkové újmy, který žalobce vyčíslil na částku 1 200 000 Kč, neboť ve vztahu k němu žalobce žádný důvod přípustnosti dovolání, ani právní otázku, na jejímž nesprávném řešení by napadené rozhodnutí mělo v této části spočívat, v dovolání nevymezil.

Poukazuje-li pak žalobce na překvapivost napadeného rozhodnutí, které nadto považuje za zmatečné, pak k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle věty druhé přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 9. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu