Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2373/2022

28 Cdo 2373/2022-2373

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 2.304.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. -117, takto:

I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. -92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 415.200,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 29. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a co do zbylé části žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. a žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. -117, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba co do ve výroku konkretizovaného úroku z prodlení; jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výroku II., potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že žalobkyně se jako oprávněná osoba podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), domáhá na žalované podle ustanovení zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 2.304.830,- Kč za odňatý a nevydaný pozemek dle PK č. XY o výměře 346 m2 v katastrálním území XY a XY (dále „předmětný pozemek“), za nějž jí nebyl poskytnut náhradní pozemek. Žalovaná částka se odvíjí od obvyklé ceny předmětného pozemku stanovené znaleckým posudkem Ing. Miroslava Baláše. Soudy nižších stupňů s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodily, že je namístě žalobkyni přiznat finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovené v souladu s ustanovením zákona o půdě dle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále „ “), přičemž odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení, či snížení této finanční náhrady. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce úroků z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že žalované nelze uložit povinnost k úhradě úroků z prodlení, jestliže v době vyhlášení rozsudku žalovaná nebyla v prodlení s plněním finanční náhrady, přičemž není jisté, zda a kdy se žalovaná do prodlení s tímto plněním dostane. Odvolací soud rovněž vyzdvihl, že rozhodnutí, jímž je žalované uložena povinnost poskytnout oprávněné osobě finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny odňatého a nevydaného pozemku stanovené v souladu s ustanovením zákona o půdě, je rozhodnutím konstitutivním, pročež splatnost přisouzené peněžité náhrady nastává dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že soudy nižších stupňů přiznaná finanční náhrada nepředstavuje spravedlivou a přiměřenou náhradu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), neboť v hodnotě přisouzené peněžité náhrady není možné v současnosti v daném místě pořídit pozemek kvalitativně a kvantitativně srovnatelný s předmětným pozemkem. Vyjadřuje přesvědčení, že finanční náhrada má být přiznána v rozumném poměru k tržní ceně předmětného pozemku. Soudy nižších stupňů přiřknutou náhradu přitom považuje za zcela neadekvátní. Namítá též porušení ústavně garantovaného práva žalobkyně vlastnit majetek a práva na soudní ochranu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně připomněla, že majetkové křivdy by měly být zákonem stanoveným postupem toliko zmírněny, nikoli zcela odstraněny. Upozornila, že rozdíl mezi výší přiznané náhrady a aktuální tržní cenou předmětného pozemku je dán vývojem trhu s nemovitostmi, na nějž žalovaná nemá vliv. Žalobkyně dle názoru žalované nepředestřela žádné zvláštní okolnosti, jež by mohly vést k výjimečnému zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Žalovaná rovněž akcentovala, že žalobkyně nedostála požadavkům kladeným na řádné vymezení přípustnosti dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

6. Proti rozsudku (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně stran pariční lhůty) odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka týkající se délky lhůty k plnění (zaplacení) soudem přiznané finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu ustanovení zákona o půdě. Domnívá se, že ustanovení věty druhé zákona o půdě se aplikuje bez ohledu na to, zda je vyplácena finanční náhrada ve výši určené striktně podle ustanovení zákona o půdě, nebo finanční náhrada navýšená nad rámec ustanovení zákona o půdě. Dle mínění žalované totiž okolnost, že rozhodnutí soudu o výši peněžité náhrady má konstitutivní charakter, nikterak neurčuje lhůtu k plnění. Nadto uvedla, že konstitutivně soudy rozhodly pouze o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni pětinásobek částky určené podle ustanovení zákona o půdě, nikoli o základu finanční náhrady stanovené dle citovaného ustanovení, ve vztahu k němuž má soudní rozhodnutí deklaratorní charakter. Odvolacímu soudu pak též vytýká, že otázku lhůty k zaplacení navýšené finanční náhrady spojil s otázkou úroků z prodlení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby „sám Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem tak, že stanoví lhůtu k plnění do 29. 4. 2024“.

7. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila nesouhlasně. Neztotožnila se s argumentací žalované, že se v přítomné věci ve vztahu k pariční lhůtě uplatní ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Navíc žalovaná povinnost uloženou rozsudkem odvolacího soudu již splnila, pročež zrušení napadeného rozsudku v části týkající se pariční lhůty považuje žalobkyně i v tomto kontextu za nedůvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem ( ), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobkyně a žalované přípustná ( ).

9. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jenž takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně a žalované nejsou přípustná.

11. Dovolání žalobkyně není ve smyslu ustanovení přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda s přihlédnutím k individuálně daným poměrům projednávané věci jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle , jenž byl petrifikován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , jako finanční náhrady rozsahu přiměřeného a rozumného hodnotě odňatého pozemku. Žalobkyní nastíněná otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu – vzhledem k aktuálnímu stavu judikatury Nejvyššího soudu (justifikovanému i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu) v dané problematice – tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

12. V nálezu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. , představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části ustanovení zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle ). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48. odůvodnění citovaného nálezu) založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení a 4 , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícím podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by měla být zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).

13. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ) na zrušení části ustanovení zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle ). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.

14. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z ustanovení zákona o půdě a je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.

15. Odvolací soud se výše citované judikatuře, stanovující pravidla pro výpočet adekvátní peněžité náhrady za nevydaný pozemek ve smyslu ustanovení zákona o půdě, nikterak nezpronevěřil, jestliže při vyčíslení dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně vycházel z šestinásobku ceny odňatého pozemku určené dle , přičemž v dovolatelkou předestřených okolnostech případu (žalobkyní zdůrazňovaném vývoji tržních cen nemovitostí v posuzované lokalitě) důvody pro zcela výjimečné zvýšení či naopak snížení peněžité náhrady neshledal. Tržní vývoj cen nemovitostí a na něj navazující změny právní úpravy jejich oceňování byly ostatně důvodem soudní praxí přijatého navýšení peněžité náhrady (jež však dle konkluzí učiněných plénem Ústavního soudu nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny dotčené nemovitosti) – z pohledu judikaturou zvoleného řešení tedy nemůže jít o mimořádnou okolnost odůvodňující její další zvýšení. K určování peněžité náhrady ve smyslu ustanovení zákona o půdě srovnej přitom z aktuální judikatury též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. (proti tomuto rozhodnutí je podána ústavní stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto).

16. Kritizuje-li žalobkyně dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces dle a d, dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo žalobou uplatněnému nároku v plném rozsahu vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu).

17. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalovanou formulovaná otázka stanovení délky lhůty k plnění (zaplacení) soudem přiznané finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Na rozdíl od mínění žalované považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jeví se vhodným uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

18. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. ). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené.

19. Důvody, pro které stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo pro něž uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. ) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení věty za středníkem odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ).

20. V posuzované věci odvolací soud stanovil obecnou třídenní lhůtu pro plnění dle ustanovení , čímž se nikterak neodchýlil od právní úpravy a ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se rovněž připomenout, že použití obecné pariční lhůty není zapotřebí v odůvodnění rozsudku zvláště vysvětlovat a zabývat se její přiměřeností, nevznášeli-li účastníci řízení k otázce lhůty k plnění připomínky či námitky (k tomu blíže srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 771-775). Nelze přitom přisvědčit námitkám žalované, že podklad pro stanovení pariční lhůty skýtá ustanovení zákona o půdě, jelikož od tohoto ustanovení se odvíjí okamžik splatnosti peněžitého závazku žalované (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. ), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění. Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva jednoznačně určil lhůtu, v níž měla žalovaná finanční náhradu vyplatit (viz zákona o půdě), se přitom nikterak nepromítá do poměrů procesní právní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (viz ).

21. Protože žalobkyně brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání žalobkyně i ve vztahu k výroku II., jímž bylo v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ ].

22. Jelikož dovolání žalobkyně i žalované nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení odmítl.

23. V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 9. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu