Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 803/2022

22 Cdo 803/2022-268

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce B. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované S. S., identifikační číslo XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. -232, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. -189, uložil žalované povinnost vydat žalobci dva přístroje pro měření diod UMIK 4 (přístroj pro vyhodnocování dávek od rychlých neutronů měřených křemíkovými diodami Si1 a Si2), které vypadají tak, jak je vyobrazeno na obrázku, který je přílohou č. 1 rozsudku, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

K odvolání žalované Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost podle , („ “) spatřuje v tom, že by řešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a rovněž že se odvolací soud v dalších otázkách odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka namítá, že není ve věci pasivně legitimována. Z předložených důkazů nikterak nevyplynulo, že by žalovaná měla nabýt držbu obou přístrojů. Možná je nějak nabyl S. R., který s nimi pracoval jako fyzická osoba. To, že žalovaná u sebe přístroje nemá, je negativní tvrzení, které se zásadně neprokazuje, jak bylo dovozeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. , či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. . Dovolací soud by se měl odklonit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. v otázce striktního dodržování rozložení důkazního břemene u prokazování nabytí a pozbytí držby či detence. Odvolací soud dále nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Tak učinil v posouzení pasivní legitimace žalované, ačkoliv připustil určité nejasnosti v otázce nabytí držby. To, jak se odvolací soud vypořádal s námitkami nenabytí držby žalovanou a nedostatku pasivní legitimace, bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. , nedostatečně odůvodněno. Soud se s námitkami nevypořádal tak, jak vyžaduje nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. . Dále při výpočtu nákladů soudy obou stupňů pochybily v tom, že náhradu nákladů nesprávně vypočetly z hodnoty věci, jejíž zaplacení požadoval žalobce v eventuálním petitu, aniž by mu však tento eventuální nárok byl soudy přiznán. Soudy obou stupňů vycházely z nesprávné hodnoty věci. Žalobce svým částečným zpětvzetím žaloby zavinil, že žalovaná musela bránit svá práva, proto by žalované měly být v rozsahu zpětvzetí přiznány náklady řízení na úkor žalobce.

Žalobce se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 7. 10. 2021.

Dovolání není přípustné.

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání ( ). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2011).

K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání ( ).

Dovolací soud vyšel z toho, jak dovolatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. K dovolacím námitkám uvádí dovolací soud následující.

K nesprávnému posouzení nabytí držby žalovanou:

Přípustnost dovolání v otázce nabytí držby (správně detence) přístrojů žalovanou dovolatelka opírá o nesprávná skutková zjištění soudů, jakož i nepřiléhavou aplikaci závěrů uvedených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , v otázce přenesení důkazního břemene při prokazování nabytí a pozbytí držby. V důsledku toho dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci tzv. negativní teorie důkazní.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (popř. úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit; dovolací soud je povinen z něj vycházet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. ). Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná nabyla držbu přístrojů, nemůže být takto zjištěný skutkový stav, na základě námitek dovolatelky, dovolacím soudem zpochybněn.

Tzv. negativní teorie důkazní vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Dovolatelka v dovolání uvádí: „To, že žalovaná přístroje u sebe nemá, je typické negativní tvrzení.“ Z toho posléze dovolatelka vyvozuje nesprávný postup soudů v rozporu s aplikací negativní teorie důkazní. Tak tomu však není.  Stran námitky dělení důkazního břemene lze uvést, že při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 5 580 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 13 838 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ].

Nad rámec nutno podotknout, že tzv. negativní teorie důkazní je současnou civilistickou doktrínou - s podrobnou argumentací - považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází, a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití nepřímých důkazů.“ (viz Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34). (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. ).

Aplikováno na nynější případ: Pokud soudy na základě dokazování dospěly ke skutkovému závěru, že žalobce je vlastníkem přístrojů, a že žalovaná nabyla jejich držbu (detenci) na základě smlouvy o výpůjčce, je dána pasivní legitimace žalované. Tento skutkový závěr nepodléhá přezkumu dovolacím soudem. Případné pozbytí držby (detence) přístrojů žalovanou není prokazováním negativní skutečnosti, tedy toho, že se něco nestalo, nýbrž toho, že žalovaná držbu pozbyla (a tedy, že se něco stalo). Z uvedených důvodů není možné dovolatelce ohledně této dovolací námitky přisvědčit.

K nedostatečnému odůvodnění:

Přípustnost dovolání dále podle dovolatelky zakládá nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v otázce pasivní legitimace žalované, kdy odvolací soud se s námitkou nedostatku pasivní legitimace žalované nezabýval, ani se s jejím odmítnutím nevypořádal v odůvodnění rozsudku způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. .

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. , je odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, a jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ).

Odvolací soud pod bodem 20. rozsudku zdůvodnil, proč námitkám, které žalovaná vznesla, nepřisvědčil, přičemž se opětovně vyjádřil k důkazům a z nich vyvozeným skutkovým závěrům, učiněným soudem prvního stupně. To lze říci o námitce nedostatku pasivní legitimace. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud zcela opomenul námitku nedostatku pasivní legitimace žalované. Mohlo tak jít nanejvýš o vadu řízení (viz např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ); k té však může dovolací soud přihlédnout jen v případě, že dovolání je (z nějakého jiného důvodu) přípustné ( ).

K nesprávně vypočteným nákladům:

Podle není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu