Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1236/2021

-830

USNESENÍ

R. K.

M. M.

, bytem XY, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Bohumínská 788/61, a 2)

M. P.,

bytem XY,

o 870.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku –Místku, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. -678, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému M. M. na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.616,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Denisy Belošovičové, advokátky.III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným M. P. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. -478, výrokem I. uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobci 870.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 870.000 Kč od 17. 5. 2016 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu vůči žalovanému 1) co do jistiny v celém rozsahu a dále v části, jíž byl po něm požadován úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 870.000 Kč od 8. 3. 2016 do zaplacení a dále zamítl žalobu v části, jíž byl po žalovaném 2) požadován úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 870.000 Kč od 6. 3. 2013 do 6. 5. 2016; výroky III. až V. soud rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. -678, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), v nákladových výrocích IV. a V. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Proti části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, které není podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“), přípustné.

Žalovaný 1) se vyjádřil k dovolací argumentaci a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud vyšel mimo jiné ze skutkových zjištění, že žalobce měl v nájmu od leasingové společnosti osobní automobil XY sedan (dále jen „předmětný automobil“, popř. „automobil“), s nímž koncem roku 2012 havaroval. Žalobce si s žalovaným 2 dohodl, že se postará, aby žalobce získal vlastnické právo k automobilu a za tímto účelem mu 28. 2. 2013 vystavil plnou moc k zastupování v záležitostech doplacení a ukončení leasingu. Dále žalobce žalovaného 2 pověřil, aby havarovaný automobil vyzvedl z deponie u policie, aby zajistil jeho opravu, po opravě ho prodal třetí osobě a žalobci opatřil levnější automobil XY trojkové řady, přičemž rozdíl mezi částkou získanou z prodeje předmětného automobilu a částkou použitou k nákupu levnějšího modelu půjde ve prospěch žalobce. Dohoda účastníků byla potvrzena další písemnou plnou mocí z 28. 2. 2013, ve které žalobce uvedl, že žalovaného 2) zmocňuje k „přepisu (odhlášení a přihlášení) vozidla na třetí osobu“. Dne 5. 3. 2013 uzavřel žalovaný 2) kupní smlouvu, jíž předmětný automobil jménem žalobce prodal žalovanému 1); kupní cena 870.000 Kč byla předána při podpisu této kupní smlouvy. Koupi levnějšího modelu žalovaný 2) pro žalobce nezajistil a kupní cenu, kterou obdržel od žalovaného 1), mu nepředal. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud právně dovodil, že žalobce uzavřel s žalovaným 2) ústní formou smlouvu příkazní podle a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jíž ho zmocnil k prodeji předmětného automobilu ve smyslu obč. zák., a vybavil ho v této souvislosti písemnou plnou mocí „k přepisu vozidla“ na třetí osobu. Odvolací soud připomněl, že zmíněný pojem je laiky běžně užíván a musí zahrnovat uzavření kupní smlouvy, neboť bez ní by nemohlo dojít k přepisu vozidla. Protože žalovaný 2) nesplnil všechny své povinnosti z příkazní smlouvy, resp. povinnost zajistit pro žalobce nákup levnějšího modelu automobilu XY, je povinen mu odevzdat kupní cenu, kterou při prodeji jeho vozidla převzal od žalovaného 1). Námitku žalovaného 2), že právo žalobce na vydání kupní ceny je promlčeno, odvolací soud neshledal důvodnou. Dále pak uzavřel, že vůči žalovanému 1) nemá žalobce žádný nárok, který by po něm mohl uplatňovat.

Žalobce zakládá přípustnost svého dovolání na právní otázce „zákonného zmocnění na základě příkazní smlouvy“, kterou považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Má za to, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že ústně uzavřenou příkazní smlouvou zmocnil žalovaného 2) k prodeji předmětného automobilu ve smyslu § 23 obč. zák.; prosazuje, že z příkazní smlouvy nelze dovozovat zákonné zmocnění a že k zastupování ve vztahu k třetím osobám je třeba udělení plné moci zmocnitelem. Zabývá se písemnou plnou mocí, kterou udělil žalovanému 2) „k přepisu“ vozidla na třetí osobu, resp. polemizuje s tím, jak obsah písemnosti vyložil odvolací soud, který dovodil, že tato plná moc vyjadřovala vůli žalobce zmocnit žalovaného 2) k prodeji předmětného automobilu. Odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud na něj nepřípustně přenesl důkazní břemeno ohledně prokázání tvrzení, že žalovaný za automobil nezaplatil kupní cenu. Namítl, že v řízení nelze prokazovat negativní skutečnost.

Argumentace uvedená v dovolání není způsobilá založit jeho přípustnost. Dovolatel brojí proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný 1) není ve sporu věcně pasivně legitimován, námitkami, že žalovaného 2) k prodeji svého automobilu nezmocnil ve smyslu § 23 obč. zák., resp. že žalovaný 2) automobil prodal bez jeho vědomí a souhlasu, a že kupní smlouva, kterou žalovaní uzavřeli, nebyla naplněna, neboť žalovaný 1) za automobil nezaplatil kupní cenu. Přehlíží přitom, že na otázce právního posouzení „zákonného zmocnění na základě příkazní smlouvy“ rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ustanovení § 23 obč. zák. obsahuje úpravu jak zákonného zmocnění, tak i možnosti uzavřít dohodu o plné moci, tedy dva rozdílné právní důvody zastupování ve vztahu k třetím osobám. V řízení vyšlo po skutkové stránce najevo, že žalobce ústně zmocnil žalovaného 2) k prodeji předmětného automobilu (zmínění účastníci se na tom dohodli); právní závěr odvolacího soudu, že mu žalobce udělil plnou moc k prodeji předmětného automobilu ve smyslu obč. zák., je tedy zcela na místě. Nadto se sluší poznamenat, že i odborná literatura (srovnej ŠVESTKA, J. a kol. I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 2196.) zastává názor, že dohodou o plné moci může být i smlouva příkazní podle obč. zák.Jinými slovytato dohoda je její součástí (koncepce, která staví příkazní smlouvu a dohodu o plné moci zcela vedle sebe s tím, že příkazní smlouva směřuje k závazku jednat za zmocněnce, zatímco dohoda o plné moci zakládá pouze zástupčí oprávnění, není přesvědčivá; k tomuto pojetí viz Melzer, F. in Eliáš, K. a kol. . Velký akademický komentář. Sv. 2. Praha: Linde Praha, 2008, s. 2144).

Ani dovolací námitka, jíž žalobce odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže na něho nepřípustně „přenesl důkazní břemeno“ ohledně prokázání tvrzení, že žalovaný 1) za automobil nezaplatil kupní cenu, přípustnost dovolání nezakládá. Nešlo totiž o případ, kdy by odvolací soud po žalobci požadoval prokázat negativní skutečnost a namítaný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. zde tudíž nenachází uplatnění. V nyní souzené věci bylo totiž zjištěno, že žalovaný 1) kupní cenu za automobil k rukám žalovaného 2) - zmocněnce žalobce - zaplatil, resp. žalovaný 1) v tomto směru unesl své důkazní břemeno (soudy mu uvěřily, že kupní cenu zmocněnci žalobce skutečně předal), a pokud žalobce oproti tomu tvrdil, že kupní cena zaplacena nebyla, je na něm, aby takové své tvrzení prokázal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. , Soubor C 946). Nadto uvedený argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou - s podrobnou argumentací - považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází, a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití nepřímých důkazů.“ (viz Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34).

Výhrady dovolatele k hodnocení důkazů, z nichž vzal odvolací soud za prokázané (učinil skutkový závěr), že žalobce zmocnil žalovaného 2) k prodeji předmětného automobilu a že žalovaný za automobil zaplatil kupní cenu, nevystihují dovolací důvod uvedený v Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, že žalovaného 2) nezmocnil k prodeji předmětného automobilu a že žalovaný 1) za automobil nezaplatil kupní cenu, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 6. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu