Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1584/2022

21 Cdo 1584/2022-390

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Domažlická č. 145/6, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č. 196/1, IČO 44992785, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2021, č. j. -356, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. -356, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

Přestože dovolatelka namítá, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené judikatury“ (přičemž v obsahu dovolání odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a na závěry v nich uvedené) a že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, že žalobkyně se stala nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele, že do budoucna bude vymáhat daňové nedoplatky prostřednictvím soudního exekutora, a že nebylo prokázáno, že by organizační změna byla vedena jiným účelem či cílem a že by byla celá jen předstírána za účelem zbavení se nepohodlného zaměstnance (jak tvrdí žalobkyně), ani že by cílem jednání žalovaného spočívajícího v dání výpovědi bylo „zbavit se žalobkyně za každou cenu“.Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo – již přímo ve vztahu k ustanovení – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. ].

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.

Ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím ) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení [nyní podle ustanovení ], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy].

Poukazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na to, že její činnost nespočívala toliko ve vymáhání pohledávek a že žalovaný neprokázal jinak než svým tvrzením, že takto přeorganizovaná práce byla efektivnější, pak přehlíží, že Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dospěl k závěru, že nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. například soudem prvního stupně zmíněný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. ). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je též závěr odvolacího soudu, že zaměstnavatel nemusel prokazovat, že organizační změna splnila jím očekávaný účel [srov. například již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 54/2005 a pod č. rozh. obč., anebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení ; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná]. Odvolací soud přitom v projednávané věci dovodil, že „na první pohled je zřejmé, že pokud byla externí spolupráce s exekutorem, který disponoval specializovaným aparátem a prostředky pro efektivní vymáhání dobrovolně neplněných vykonatelných rozhodnutí, navázána za situace, kdy nevyžadoval zálohu na náklady exekucí, jedná se o situaci, kdy zaměstnavatel mohl zefektivnit vymáhání svých pohledávek a současně ušetřit finanční prostředky vydávané na plat zaměstnankyně, která pro něho dosud pohledávky vymáhala“.

Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. , na něž dovolatelka poukazuje ve svém dovolání. V těchto (dovolatelkou zmiňovaných) věcech soudy vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl zjištěn soudy v projednávané věci. Podstatou námitek dovolatelky je tak v tomto směru (jak bylo uvedeno výše) pouze její nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v projednávané věci [dovolatelka ostatně ani neuvádí, při řešení jakých konkrétních otázek hmotného nebo procesního práva se měl podle jejího mínění odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích dovolacího soudu a v čem konkrétně by mělo jí tvrzené odchýlení se „od ustálené judikatury“ a nesprávné právní posouzení věci (za skutkového stavu zjištěného soudy v projednávané věci) spočívat].

Uvádí-li dovolatelka v úvodu svého dovolání, že „je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak navíc nebere náležitě v úvahu, že způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 7. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu